Diagnóza syna zněla celiakie, což znamená potravní specializaci - přísný zákaz mléčné bílkoviny a lepku. Do puberty nesměl žádné pečivo, sýry, mléko, jogurty a tak. „Pražská ZOO a já jsem měla za bolševika přednost na banány přímo z letiště. ZOO dostávala krmivo pro opice, já pro syna. Jeden čas totiž bezpečně trávil jen banány."

Psali jsme:
Mladá komunistka tahá eso proti Nečasovi. Deset tisíc celiaků

Nelidské zákony

Se střední školu společného stravování se mohla mít v životě lépe. Jenomže se až do konce starala o nemocného otce. Když měla syna ve škole, živila se jako pošťačka a uklízečka. Mohla si naplánovat čas tak, aby šlo skloubit výchovu sice nemocného, ale jinak zcela zdravého neposedného kluka a práci. A aby z té péče nevyšla, získala po přestěhování z Malé Strany práci v DPS nedaleko nového bydliště. Pro staré lidi, jejich vrtochy a zvláštnosti má pochopení, nevadí jí poslouchat stále stejné nářky a příhody, nevadí jí uklízet vše, od převržené skleničky vody až po pokálené prostěradlo.

Sledujeme téma Důchodová reforma

„Tohle mi fakt nevadí, to je lidský," svěřila ParlamentnímListům.cz. „Nelidské jsou některé zákony a nařízení. Naši důchodci jsou klienti DPS. To jim dává právo třeba si zakázat vstup do svého bytu, a to i proti zdravému rozumu. Nestává se to často, ale když, tak je to většinou u člověka, který má nějaký psychický problém. Nakonec takový byt některá z nás otevřít musí a nepřejte si vidět, co tam někdy nacházíme. Ze zákona musíme respektovat názor a důstojnost klienta. Ve skutečnosti to umožňuje klientům žít o své vůli v naprosto nedůstojných, nehygienických podmínkách. A ten úklid potom, když zákaz prolomíme a do bytu vnikneme, nepřeju ani nepříteli." říká paní Dagmara.

Důchod tak s bídou na přežití

Jak se paní Dagmar stále zabývá nemocemi a stářím kolem sebe, nestíhá si uvědomovat věk, ale cítí, že už nezvládne co dřív. Práci pečovatelky má i přes neodvratnost konců ráda. Připadá si užitečná. Klienti do DPS přicházejí, ale neodcházejí, v DPS se většinou umírá. Pokud se tak nestane po pár dnech v nemocnici. Ví, že díky její péči mohou klienti žít poslední měsíce či roky života příjemněji, důstojněji.

„Ještě minulý rok jsem měla přivýdělky - úklid několika kanceláří a domů, ale už to nejde. Chodila jsem domů úplně urvaná, takže letos jsem to musela eliminovat. Když si představím, že mají lidi pracovat třeba do sedmdesáti, tak mi to přijde jako ministrova fantasmagorie. To se muselo panu ministrovi v noci něco ošklivého zdát a ráno vymyslel tohle. Jako kvalifikovaná pečovatelka dnes ještě babičce z koupele pomůžu. Ale kdybych to měla podnikat ještě v 69 letech, pozvu si asi pana ministra ku pomoci. Našim klientům je od 70 let výš! V tom věku už budu možná sama drandit na vozíku. Co s tím? Lítání po barákách a úklid už patrně nezvládnu, s platem, který je v mém oboru běžný, budu mít důchod tak s bídou na přežití a v DPS budou patrně moji o málo starší a o hodně bohatší vrstevníci, kteří na to budou mít. Syn už je samostatný, když mi dojdou peníze, vypomůže, ale aby ty peníze měl, musí pracovat a nemůže vysedávat u mne a pomáhat mi se životem. Na to jsou tady pečovatelky. A na to já jednou prostě nebudu mít," uvažuje pečovatelka Dagmar nahlas.

Psali jsme:
Šéfsenior: Důchodci se bojí budoucnosti. Vyjdou do ulic
Zase ta profesorka, ta vládě pokoj nedá: Zastavte reformy
Krach vlády už v úterý. Když se Nečas a VV nedohodnou
Mladá komunistka tahá eso proti Nečasovi. Deset tisíc celiaků

Předplacené domovnické stáří

Deregulace nájmu ji neděsí a děsit nemusí, na stáří pomyslela již před lety. Kdysi bydlela v malém bytečku na Malé Straně - ten prodala, něco peněz prosoudila s bytovým družstvem Pod řetězem. Teď bydlí u soukromé majitelky v domě, kde si dopředu smluvně vyjednala doživotní podmínky - úklid domu, dokud bude moci, a předem složenou vyšší finanční částku, získanou prodejem bytu. Díky tomu může do konce života bydlet. „Všichni se mi tehdy divili, že chci dávat takové peníze za ubytování. Klepne tě to za pět let a peníze jsou v trapu, vtipkovali na můj účet, ale myslím, že jsem udělala dobře. Roky letí. A když vidím, co se platí za bydlení, tak si myslím, že jsem se o své stáří postarala dobře. Bydlet člověk musí a včera ušetřený půl milion by mě už dnes mohl stát víc. A to uklízení v domě, kde žiju, snad ještě pár let vydržím. Samotné by mi vadilo, kdyby tu byl binec," říká Dagmar Semorádová, která uživatele dvorku a schodiště v domě vychovává cedulí u vchodu „Akce: Neopouštěj svého vajgla! Kuřáci všech zdejších firem, zakupte si stojací popelník a starejte se o něj i o své vajgly, zaslouží si to. Na kafíčko kupte hrnky s víčkem, bryndáte všude po schodišti a už jste přeci velký kluci a holky. Děkuje domovnice, toho času již lehce nas....!" Kupodivu - částečně prý to funguje. „Jsou to vzdělanci, umí číst...,"říká ke své domovnické „profesi".

Psali jsme:
Penzistka: Chytráci Kalousku, Drábku, Nečasi. Vyžijete s třemi tisíci?

Příběhy dalších lidé čtěte ZDE