Co děláváte, paní profesorko, nejčastěji v půlnočním čase mezi sobotou a nedělí?
No, pokud čekáte něco dobrodružného, tak asi zklamu – nic takového. Většinou jdu v tomto čase už spát, případně si něco čtu.

Prozradíte, co čítáváte?
Čtu nejrůznější literaturu, nedávno mě například pobavila kniha Stoletý stařík. Čtu  ráda i detektivky, hlavně ty historické od Vondrušky či Petersové. Jsem ale vděčnou čtenářkou i Agathy Christie.

Další PŮLNOČNÍ ROZHOVORY čtěte ZDE

K půlnoci patří ale i snění. Vy jako politoložka a předsedkyně Akreditační komise se musíte spíše držet faktů a reality, nicméně nezasníte se někdy nad tím, co by se mohlo změnit a udělat nám život lepší?
Jelikož jsem původně historik, to jest někdo, kdo se zabýval minulostí,  a nyní se  jako politolog zabývám současností, tak moc nevěřím tomu, že se někdy může naplnit nějaká krásná vize a díky ní se podaří zásadně změnit svět, jak si to představují nějaké ideologie či náboženství. Nebo jak si to představují někteří charismatičtí vůdcové, kteří získávají podporu, protože nastolují „vizi“ budoucí společnosti, jež nebývá moc konkrétní, ale která většinou vyžaduje, aby onen vůdce ještě pár let (či desetiletí) vládl. Můj osobní sen je žít ve společnosti, kde by se člověk mohl svobodně rozhodovat o tom, co by chtěl dělat, kde a jak by chtěl žít a měl možnost maximálně realizovat své schopnosti.  To si myslím, že jsou ty základní svobody. To ale vyžaduje, aby fungovala společnost, ve které by bylo slušné chování normou  a udržovaly se základní hodnoty. Například aby se odmítlo to, když se někdo k něčemu dostává nečestně, když se nedodržuje slovo, dělají se podrazy. Aby  se nahoru nedostávali ti průměrní až podprůměrní a postavení jednotlivce nezáviselo na tom, v jaké je straně či  kolik má kde známých. Jde tedy o takový běžný sen o normální slušné společnosti, kde musí fungovat i sociální solidarita, která by umožňovala důstojný život a bránila by skutečné chudobě.

Jaká je tedy vaše představa sociálního státu?
Moje představa? Takový stát, který vytváří  podmínky pro to, aby lidé mohli maximálně realizovat své schopnosti. To například znamená fungující veřejnou dopravu, aby se lidé dostali za prací, dostatek jeslí a mateřských školek, aby ženy mohly spojit mateřství i práci, zkvalitňovat školství, abychom se neproměnili jen v montovny, podporovat chráněné dílny, aby se mohli realizovat i lidé zdravotně postižení a podobně. Sociální stát tedy neznamená jen vyplácení finančních prostředků, což je samozřejmě také mnohdy nutné, ale je to takový stát, který uznává důstojnost člověka a vytváří podmínky pro jeho svobodný a samostatný život.

Když se ohlédneme za rokem, který právě končí, jak pohlížíte například na to, že nám možná až rekordně častokrát hrozil pád vlády?   
Tak riziko pádu vlády nebylo jen záležitostí tohoto roku, nejde o nějaký nový fenomén. Je však nutné rozlišovat. Když opozice čas od času vyvolává hlasování o nedůvěře vládě, je to poměrně běžné. Většinou nebývá ani cílem pád vlády, ale spíše potřeba, aby se do povědomí veřejnosti dostala určitá závažná témata. Ale ty letošní neustálé spekulace o pádu vlády souvisely spíše s vládou samotnou; dá se říci, že vláda byla v tomto roce sama sobě největším nepřítelem.

V málokterých zemích vidíte až tak na dřeň tu odvrácenou tvář politiky, kdy jde o čistě mocenské spory doprovázené podrazy uvnitř jednotlivých stran, podrazy mezi stranami vládní koalice. A to je věc, která už není tak obvyklá v běžných demokraciích. Samozřejmě mocenské postavení je důležité, bez „moci“ jste bezmocní a nemůžete nic prosadit. Ale ten způsob a cynismus, jakým se zde bojuje o moc, je až neuvěřitelný a podlamuje základní důvěru, která je nutná jak uvnitř politiky, tak ve vztahu společnosti a politiky. Připomeňme si jen osmidenní angažmá Karolíny Peake na Ministerstvu obrany; ostatně strana LIDEM  (kolik má vlastně LIDÍ?) je ochotná znovu a znovu vládu podpořit tu za příslib změn na Ministerstvu dopravy, tu za vytvoření vlastního poslaneckého klubu, tu za Ministerstvo obrany, nyní možná proto, aby jí „pozice“ nesebrala další podivná skupina vytvářející se kolem bývalého ministra školství Dobeše. A další věc, která není běžná v jiných zemích, klíčové zákony nám těsnou většinou protlačují nepravomocně, dnes už dokonce pravomocně odsouzení poslanci.  A občané sledují tu obrovskou přetvářku, kdy se nejdříve něco odhlasuje a pak se najednou ti, co to celé organizovali, diví, jaké že to mají poslance. 

To však ukazuje na obrovský problém fungování politiky…
To skutečně není jen tak nějaký problém, běžná stranická krize či momentální koaliční neshody. Prosazovat závažné věci, jako jsou například církevní „restituce“ (ve skutečnosti o restituce v pravém slova smyslu nejde) či zásadní reformy, které budou ovlivňovat ekonomiku této země v dalších desetiletích, za pomoci podrazů, mocenských intrik, poskytnutých trafik „rebelům“, díky lidem, kteří jsou podezřelí z korupce či za ni odsouzení, je nejen v rozporu s etikou a morálkou, znamená to také posílení krize důvěry v politiku.

Nemůže se to brát tak, že jde o signál lidem „dole“, že se mohou chovat podobným způsobem?
Samozřejmě, společnost a politika jsou propojeny. Pravděpodobně zde jde o systémovou záležitost. Konflikty odrážejí zájmy různých mocenských skupin, jež se potřebují dostat k ekonomickým zdrojům, jimiž disponuje stát, a chtějí vlastně ten stát nějakým způsobem vysávat. Proto jsme svědky těchto podivných konfliktů. Ale samozřejmě ten dopad na společnost existuje a je obrovský. Vytváří  to vzorce chování, které již zaznamenávají i průzkumy veřejného mínění. Ukazuje se, že mladí lidé převážně očekávají, že k úspěchu je dovedou dobří známí a vhodné kontakty; vzdělání a usilovná práce se z jejich hodnotové orientace ztrácejí.  Navíc způsoby chování se často promítají i do pracovních vztahů.