Společnost pro obranu svobody projevu položila několika veřejně známým osobám otázku, co podle nich nejvíce ohrožuje svobodu slova v České republice. Většina se shodla, že oficiální cenzura naštěstí neexistuje, ale lidé s názorem, který se nehodí, jsou svým způsobem perzekuováni, označováni na dezinformátory nebo staromilce.

„Myslím, že jsme se docela dobře posunuli z období před listopadem, z doby, kdy se nic nesmělo, do dnešního modelu, kdy se nic nehodí, a perverzní hyperkorektnosti,“ říká Zdeněk Pohlreich.

Podle něj je informací dokonce až moc, a to zejména na sociálních sítích, kde se každý tváří jako expert na všechny oblasti života. „Mně úplně nepřipadá, že by nám někdo oficiálně zakazoval se vyjádřit. Myslím si dokonce, že svobodných projevů je až nezdravě mnoho. Každý je expert na všechno, především pak na morálku a činy těch druhých, a díky prokletí takzvaných sociálních sítí, které udělaly z veřejného prostoru pavlač v tom nejhorším smyslu slova, je publikováno a souzeno vše a všemi. Takže restrikci o odsouzení oficiální daleko předběhne ta mediální a společenská. Hezky postaru – bez důkazů a znalosti detailu,“ je přesvědčený Pohlreich, že lidé sice nejsou za názory stíháni zákonem, ale může je odsoudit část společnosti.

Proto raději lidé s jiným názorem tento moc nevyjadřují. „Takže si myslím, že spousta lidí si vytvoří vlastní autocenzuru, která jim alespoň částečně zajišťuje psychickou rovnováhu v normálním každodenním životě. Mně osobně svoboda projevu nechybí, ale dávám si přece jen hezky postaru pozor na pusu,“ uzavírá Pohlreich.

I podle lékaře Lukáše Pollerta vlastně omezujeme svobodu slova sami sobě, protože se nestačíme orientovat ve změti informací, a tak přebíráme to, co nám tvrdí v hlavních médiích. „Díky nebývalé inflaci informací a zpráv o čemkoliv nestačíme číst vše a podvědomě inklinujeme jen k tomu, co nám nabízí naše vidění světa. Je to logické, protože kritika nás samých není emočně příjemný vjem. A když si tedy můžeme vybrat a navíc takovou zprávu otiskne deník, odvysílá televize a připojí se odborník, není o pravdě pochyb,“ říká Pollert s tím, že vše ostatní je označeno za dezinformace, které neodpovídají naší pravdě.

Stejně tak soudí i advokát Radek Suchý, podle kterého také kvůli společenským tlakům lidé raději cenzurují sami sebe, aby náhodou nebyli zařazeni do nějaké podřadné škatulky. „Především si myslím, že největší hrozbou pro svobodu projevu, a tudíž i svobodu myšlení, jsme my sami. Není možné si nevšimnout, jak se mění každým dnem atmosféra ve společnosti, a jak je odlišná třeba od takových devadesátých let, kdy bylo nemyslitelné, aby někdo někoho káral nebo popotahoval za svobodný projev, byť byl sebebizarnější, sebelživější nebo sebepitomější. Což je za mne v pořádku. Dnes jsme dospěli do bodu, kdy lidé omezují sami sebe autocenzurou, dávají si pozor na to, co říkají, a trochu to začíná připomínat dusná sedmdesátá léta. Motivace k tomu je rozličná u každého z nich,“ srovnává Suchý.