Kubsch to pronesl na debatě o problémech se zaváděním češtiny do škol v Německu a naopak, která proběhla včera v Ústí nad Labem v rámci výstavy Jazyk. Jednatel společného česko-německého projektu (vzhledem k tomu, co řekl symbolicky pojmenovaného ne Labe/Elbe, ale Elbe/Labe, tedy s upozaděnou češtinou) upozornil zároveň na další nebezpečí prohlubování přeshraniční spolupráce mezi Německem a Českou republikou.

„V poslední době slábne vliv původní, starší generace Sasů, kteří byli výrazně pro rozšiřování a sjednocování Evropy. Nynější druhé, mladší generaci, chybí chuť a motivace přibližovat se českým sousedům,“ upozornil Kubsch na stoupající euroskepticismus i v rámci hlavního tahouna Evropské unie. To může být podle moderátora akce, germanisty Jana Kvapila z ústecké University Jana Evangelisty Purkyně, nebezpečné. „Jen pokud se lidé na obou stranách hranice znají, potkávají a seznamují, mizí oboustranný strach a předsudky,“ míní Kvapil, známý také jako ústecký občanský aktivista.

Jenže k dorozumění je nezbytné znát jazyk svého protějška; není prostě možné Čechy nutit, aby se učili německy jen proto, že se Němci češtiny bojí a nechtějí jí mluvit. „Čeština není pro Němce prostě atraktivní. Je na ně těžká, je to nejtěžší slovanský jazyk,“ míní Kubsch. S jeho slovy nesouhlasila drážďanská slavistka Astrid Winterová. „V rámci Saska existuje skoro sto základních škol nebo školek, které udržují nějaké vazby s českými institucemi. Studuje na nich skoro 2600 dětí,“ uvedla Winterová. Jak ale upozornil Kvapil, v rámci země, kde jsou tisíce a tisíce podobných škol, je to pořád jen kapka v moři.

Češi jsou stále v podřadném postavení

„Češi nehrají v rámci Německa žádnou roli,“ přiznal v diskuzi na otázku ParlamentníchListů.cz poněkud neochotně Kubsch. Své na tom má vinu i nechuť saských úřadů implementovat do výuky svých škol češtinu. „Tato snaha je blokována úřady a je jedním z největších problémů v šíření výuky češtiny v příhraničních oblastech. Úřady a vláda tvrdí, že je buďto málo učitelů nebo nejsou peníze na zavedení češtiny do další výuky,“ tvrdí Kubsch. „Takže když se mají rozhodnout, zda dají peníze na učitele nejen rodné němčiny, ale třeba i matematiky nebo dějepisu a na češtinu, zvítězí vždy to druhé. Prostě se šetří, je to organizační problém,“ obhajoval zavedenou saskou praxi Kubsch. Německo-české gymnázium v příhraniční Pirně mezi Děčínem a Drážďany je tak podle něj bohužel výjimkou. A problémem je i to, že německé úřady brání češtinářům z České republiky ovládajícím i němčinu nastoupit do německých škol.

Za takových podmínek je ovšem iluzorní doufat, že se situace na německé straně v rámci zlepšování česko-německých vztahů zlepší. Situaci nezachrání ani mnohými požadovaná preference výuky němčiny před angličtinou na českých školách. Češi tak prý mohou být Němci bráni jen jako vykonavatelé podřadné a manuální práce, na které stačí to málo, co se naučí v českých školách, aby se domluvili se svými německými šéfy.

Srbové v Německu vymírají

S podobným omezením výuky svého rodného jazyka se v Německu, respektive Sasku, potýkají dlouhodobě i Lužičtí Srbové, jediná národnostní slovanská menšina v rámci Německa. Její zástupci si už v Berlíně nebo na mezinárodním fóru opakovaně stěžovali na diskriminaci ze strany vlády v Drážďanech, která jim podle jejich slov cíleně zavírá jejich základní školy s vyučovacím jazykem srbštinou, což v důsledku znamená, že Srbové v Německu jako národ pomalu ale jistě vymírají. Tato skutečnost, spojená s dalšími omezujícími faktory, byla jedním z důvodů, proč zástupci Lužických Srbů požadovali jak už po 1. světové válce, tak ale i po porážce Hitlerova Německa, přičlenění Horní a Dolní Lužice k Československu. Obě země byly totiž fakticky až do poloviny 18. století a de iure dokonce až do roku 1918 korunními lény Českého království.