Mladý moderátor přivítal za bouřlivého potlesku, jak sám uvedl, „pana knížete Karla Schwarzenberga“. V posluchárně bylo přítomno několik desítek studentů i nemnoho plzeňských občanů.

Placatice a chudý oběd

„Já jsem se dostal do revolučního dění spíše náhodou. Nepatřil jsem k těm, kteří byli členy Charty 77, kteří opravdu dělali třetí odboj. Já jsem seděl ve Vídni, dařilo se mi jako praseti v žitě a dostal jsem se k tomu, že jsem mohl zdejšímu odboji pomáhat,“ přiznal se přítomným hned na začátku svého vystoupení Karel Schwarzenberg. „V osmdesátých letech mne zvolili předsedou federace pro lidská práva, což byla pro mne velká čest a výhoda. Takže jsem se dostal do styku s disidenty ze všech okolních zemí, v Maďarsku, v Polsku. Samozřejmě jsem se zajímal, co se tady děje, vždyť to byla moje země. A ta situace mne strašně zajímala. Dělal jsem, co jsem mohl, a pak mne Václav Havel vyzval, abych přijel do Prahy, kde jsme probírali politická témata a řekl jsem, co si o tom myslím,“ zavzpomínal Schwarzenberg. 

„Výsledek byl, že nejkrásnější den mého života byl 29. prosinec 1989, kdy byla volba prezidenta a Václav Havel byl opravdu zvolen prezidentem. Pro mne to byl nejkrásnější okamžik, protože jsem věděl, že teď je ta stará doba opravdu definitivně skončena. Byla volba ve Vladislavském sále, pak jsme šli na slavnostní mši svatou do svatovítského chrámu a pak jsme postávali na nádvoří. Byl strašný mráz a já jsem s sebou vzal velkou placatici. Kamarádi se najednou ke mně přitulili a přišel za mnou tajemník prezidenta a řekl, že mne prezident zve na oběd. Byl jsem velice polichocen. Jenže, to nebyl nějaký slavnostní oběd, byl mizerný, protože kuchyně na Hradě byla opravdu pod psa,“ zhodnotil za smíchu přítomných Karel Schwarzenberg. „Prezident si pozval všechny lidi a chtěl, aby spolupracovali v jeho kanceláři. Takže jsem se najednou stal úředníkem Kanceláře prezidenta republiky.“