Mladý moderátor přivítal za bouřlivého potlesku, jak sám uvedl, „pana knížete Karla Schwarzenberga“. V posluchárně bylo přítomno několik desítek studentů i nemnoho plzeňských občanů.

Placatice a chudý oběd

„Já jsem se dostal do revolučního dění spíše náhodou. Nepatřil jsem k těm, kteří byli členy Charty 77, kteří opravdu dělali třetí odboj. Já jsem seděl ve Vídni, dařilo se mi jako praseti v žitě a dostal jsem se k tomu, že jsem mohl zdejšímu odboji pomáhat,“ přiznal se přítomným hned na začátku svého vystoupení Karel Schwarzenberg. „V osmdesátých letech mne zvolili předsedou federace pro lidská práva, což byla pro mne velká čest a výhoda. Takže jsem se dostal do styku s disidenty ze všech okolních zemí, v Maďarsku, v Polsku. Samozřejmě jsem se zajímal, co se tady děje, vždyť to byla moje země. A ta situace mne strašně zajímala. Dělal jsem, co jsem mohl, a pak mne Václav Havel vyzval, abych přijel do Prahy, kde jsme probírali politická témata a řekl jsem, co si o tom myslím,“ zavzpomínal Schwarzenberg. 

„Výsledek byl, že nejkrásnější den mého života byl 29. prosinec 1989, kdy byla volba prezidenta a Václav Havel byl opravdu zvolen prezidentem. Pro mne to byl nejkrásnější okamžik, protože jsem věděl, že teď je ta stará doba opravdu definitivně skončena. Byla volba ve Vladislavském sále, pak jsme šli na slavnostní mši svatou do svatovítského chrámu a pak jsme postávali na nádvoří. Byl strašný mráz a já jsem s sebou vzal velkou placatici. Kamarádi se najednou ke mně přitulili a přišel za mnou tajemník prezidenta a řekl, že mne prezident zve na oběd. Byl jsem velice polichocen. Jenže, to nebyl nějaký slavnostní oběd, byl mizerný, protože kuchyně na Hradě byla opravdu pod psa,“ zhodnotil za smíchu přítomných Karel Schwarzenberg. „Prezident si pozval všechny lidi a chtěl, aby spolupracovali v jeho kanceláři. Takže jsem se najednou stal úředníkem Kanceláře prezidenta republiky.“

Amatéři, ale nepoznamenáni režimem

„Dělal jsem, co jsem mohl. Tehdy to byla báječná parta. Samozřejmě, nikdo z nás neměl velké úřednické znalosti. Já měl tu výhodu, že jsem dlouho žil na Západě, v Německu, v Rakousku. Mnoho politiků ze Západu pak Havlovi také pomáhalo. V zásadě ale jeden byl divadelník, jeden hudebník, třetí byl dramaturg, jeden novinář. Žádný nebyl ze státní správy. Samozřejmě tamní lidi jsme opravdu nepotřebovali, protože byli poznamenáni minulým režimem. Zato jsme ale byli nadšeni prací a byli jsme přesvědčeni, že musíme pro republiku něco udělat. Že něco musíme změnit a zemi zdárně přivést na Západ. Celkem vzato se to překvapivě podařilo,“ uvedl spokojeně bývalý kancléř.

„Samozřejmě jsme dělali mylná rozhodnutí, dělali jsme chyby, ale když se na to zpětně z historického pohledu dívám, tak že jsme byli amatéři, tak se spousta věcí opravdu podařila. Nikdo z nás, který byl v první skupině u prezidenta, který tam pracoval, to nedělal ze ctižádosti nebo že by chtěl vydělat nějaké peníze. Nebo něčeho dosáhnout. Byli jsme oddaní služebníci prezidenta. A prezident měl jasnou vizi, což je v politice důležitější, než si myslíte. Nebyl zkušený politik, vždyť pocházel z uměleckého života, nicméně založení Charty 77, to ho přinutilo, aby politicky přemýšlel. A on měl kromobyčejně zdravý politický instinkt. V zásadě měl vždycky pravdu,“ hodnotil prvního polistopadového prezidenta Schwarzenberg. „My jsme to velice ctili a vážili si toho. A on byl báječný šéf a měl ohromný smysl pro humor. Nikdy jsem se v životě nenasmál jako během těch dva a půl roku, co jsem pracoval na Hradě. A něco jsme v té době dokázali. Pracovali jsme jako barevní až do noci,“ zavzpomínal host.

Zcela jiná hra nových politiků

Mezitím se podle Karla Schwarzenberga ovšem dělo hodně věcí. „Václav Klaus založil politickou stranu a s ní zvítězil. On měl pravdu, že v demokratické republice se musí politika zakládat na stranách. A s tímto konceptem také zvítězil. Taky jsme pozorovali změnu zahraničněpolitické situace. To byl začátek. Musím říci, že jsme si nehráli na stranickou politiku. Někteří z nás byli dosti doleva, jiní dosti doprava a velice konzervativní. Jiní byli nadšení katolíci, další úplní nevěřící. To nevadilo. My jsme byli nadšeni pro člověka, jakým byl Václav Havel, pro revoluci a republiku.“

„To bylo dva roky a pak to celé skončilo,“ uvedl pateticky Schwarzenberg. „Přišly normální volby, pak vláda, druhý kabinet Václava Klause, a tím se všechno změnilo. Václav Havel, jak známo, jako československý prezident odstoupil, když viděl, že Klaus s Mečiarem dělí republiku a každý se stará o to své, a tím Československo skončí. Podal rezignaci, a my jsme odešli z Hradu. Když jde hospodář, tak i čeledín jde ze dvora. Tím skončilo toto období,“ zakončil posmutněle.

„Myslím, že jsme si všichni představovali budoucnost trochu jinak, než potom byla. Nastal dosti bezohledný kapitalismus, což na jednu stranu pohnulo zemí kupředu, přestala hospodářská a průmyslová zaostalost, která tu byla. To jsme všechno překonali. Nicméně tehdy začaly jisté móresy. Přišli politici, kteří dodnes vyhrávají,“ uvedl v závěru svého vystoupení čestný předseda topky. A nastala diskuse.