Ti by si podle Horáka měli uvědomit, že ačkoliv na nich byla spáchána křivda, tak na nás větší. Zejména tím, že kvůli „debilní válce“, kterou Hitler rozpoutal, jsme se dostali do „kulturně i technologicky zaostalého ruského impéria“. „Mentálně a technologicky jsme se z té nakládačky nedostali ještě dneska,“ dodává.

Bylo podle něj chybou sudetských Němců, že volili Hitlerův program v Henleinově podání, když měli na výběr dostatek jiných německých stran.

Proto je Horák proti pořádání sudetoněmeckých sjezdů v ČR, protože jakýkoliv sjezd hnutí s politickým programem na území jiného státu je politickou manifestací. A potomci henleinovské SdP podle něj nejsou tím, co by tu mělo manifestovat.

„Potomci voličů čehokoli jiného než SdP si tu mohou dělat sjezdy samozřejmě kdykoli a vážím si odvahy jejich předků v té šílené době,“ dodal.

Pod jeho příspěvkem se, jak už to u sudetoněmeckého tématu bývá, rozproudila zuřivá debata. Na tu Horák reagoval s povzdechem v dalším příspěvku. V něm napsal, že považuje za správné, že po vzniku Československa chtěli Němci ze Sudet patřit do státu s ostatními Němci. „Kdybych byl Němec, taky bych to tak chtěl a volil bych Henleina,“ dodává k tomu.

„To je jako když chce tvůj kamarád píchat tvou holku, protože se do ní zamiloval – má pravdu on, nebo ty? Taky za to vlastně nemůže. On cítí, že to tak je správný,“ našel příměr. Obě strany se podle něj ze svého pohledu zachovaly správně – Němci zvolili Henleina, Češi je pak vyhnali.

„Přestaňte hledat věčnou pravdu – neexistuje, vždycky je to jen pravda jednotlivých aktérů,“ vzkázal všem.

Pak debatu uzavřel slovy svého kolegy z marketérské branže Martina Jaroše, že se bavíme o „píčovinách z minulého století“.

A jen připomněl, že krajanské sdružení, které u nás chce sjezdovat, založil v roce 1950 jistý Logdman von Auen, jenž po obsazení Sudet poslal führerovi do Berlína dojímavý dopis, ve kterém líčí, jak tento den očekával celý život, zejména v zoufalství posledních dvaceti let v Československu.

Jiný zakladatel jménem Siegfried Zoglmann se ještě v devadesátých letech posměšně vyjadřoval o státním vyznamenání atentátníků na Heydricha jako o „groteskním projevu českého šovinismu“.

Takže Horák uzavírá: „Sudetoněmecké krajanské sdružení nebylo nikdy ve své historii jen spolkem babiček a dědečků, co se jim stýská. Je to spolek se stejně blbými dějinami, jako máme my.“ Přijde mu, že i na sudetoněmecké straně se názory uklidňují, ani Bernd Posselt už podle něj není takový jestřáb, jako před patnácti lety. Přesto jsou stále na jejich straně některé věci tabu a dá práci je překonat.