Spisovatel Bohumil Hrabal napsal do Slavnosti sněženek větu: „Jak by tady bylo krásně, kdyby tady nebyly ty strašný vosy.“ Což takhle její parafráze: „Jak by bylo na světě krásně, kdyby na něm nebyli ti strašní politici.“ Míněni jsou politici, kteří v zájmu „bohulibých“ nebo „kšeftulibých“ idejí neustále rozpoutávají nové konflikty a nové války. Zaštiťují se žvásty o demokracii, „jejich“ tedy „našich“ hodnotách a lidských právech. Mají sílu zbraní, ale k ní potřebují občasnou podporu od těch malých, bezvýznamných.

Slabí by se mohli silným vzepřít, kdyby měli kvalitu známou jako mravnost. U českých politiků je bohužel těžko k nalezení. Posluhují v naději, že jejich jméno bude zvěčněno. Protagonista čecháčkismu a vychcánkismu již dostal Ruzyni, ale zbývají mnohá nádraží a v nejhorším i autobusové zastávky. Jen ty čestné doktoráty již jaksi nepřicházejí. Čeští politici tedy mají svoji vinu na situaci, která vyvolala uprchlickou vlnu a tedy i na tom, jak se ji EU snaží řešit.

O tavicím kotlíku

Izraelský historik Šlomo Sand napsal pozoruhodnou knihu „Jak byl vynalezen židovský národ“. V jejím začátku vysvětluje, proč na jedné straně existuje snaha vytvářet a udržovat etnicky čisté státy, kdežto jiné (řekněme stejně bílé) celkem ochotně přijímají další generace příchozích. Nadhazuje tedy velmi aktuální téma.

Sand, byť nepřímo, definuje „melting pot“, tedy pojem spojovaný s přistěhovalectvím do USA. Ten bývá mylně chápán jako proces, v němž se příchozí slijí s ostatními a přijmou zvyky, mravy, kulturu a náboženství nového prostředí. To je omyl, protože jedinou tavící ingrediencí, která je do pomyslného kotlíku dodávána, je náznak, že přistěhovalec je vítán a stane se občanem (třeba Američanem) tím a jen tím, že bude mít stejná práva jako ostatní.

Kanadský přístup

Kanadský oficiální přístup k přistěhovalcům umožňuje, aby se přistěhovalec stal rovnoprávným občanem a přidal se ke generacím, které přišly před ním. Ne snad, že by v Kanadě neexistoval rasismus a xenofobie na úrovni jednotlivců nebo malých skupin. Politici ale musí brát ohled na to, že jejich politické hřiště má velmi různorodé publikum.

Do Kanady, která má kolem pětatřiceti milionů obyvatel, přichází ročně kolem 250 000 přistěhovalců. Ti dostanou právo k trvalému pobytu a práci (Permanent Resident Card). Do získání kanadského občanství mají veškerá práva, kromě toho být volen a volit ve federálních a provinčních volbách a nároku na kanadský pas. Právo pobytu jim může být odňato při spáchání zvlášť těžkého zločinu. Jen malá část imigrantů získává politický azyl. Většina přichází v rámci různých programů nebo z politickohumanitárních důvodů. Za minulý půlrok například přišlo asi 35 000 syrských uprchlíků.

Multikulturalismus

V Kanadě existují dvě, historicky oddělené roviny multikulturalismu. První se týká soužití frankofonní a anglofonní části společnosti. Má kromě kulturního i ekonomický a politický rozměr. Québec, kde žije většina kanadské frankofonní populace, si chrání svůj jazyk a postupně si vydobil i jistá privilegia, například pokud jde o imigrační politiku. Svým způsobem jde o politickou hru.

Druhá má svoje kořeny v sedmdesátých letech minulého století. Politicky je dítětem středně pravicových liberálů a silněji pravicových konzervativců. Tedy dvou politických stran, které se v Kanadě střídají u federální moci. Kanadský multikulturalismus je založen na pragmatismu politiků, kteří pochopili, že potřebují nástroj, který by společnost alespoň trochu stmeloval. Pokud přijmeme výše naznačenou definici „melting potu“, lze multikulturalismus brát jako jeho (v Kanadě uzákoněnou) součást. Multikulturalismus nenabízí menšinám žádná „nadzákonná práva“. Upozorňuje ale na obrovskou národnostní, jazykovou i náboženskou různorodost (kanadské) společnosti a svým způsobem i na to, že nově příchozí často přinášejí hodnoty, které předcházející generace již nemají.

Česko jako exkluzivní stát

Snaha o naši etnickou čistotu má svoje historické kořeny. Tři sta let jsme trpěli pod Rakouskem. Trochu ještě úpíme, ale dá se to vydržet, ujišťují Češi v roce 1909 poručíka biologie Berana ve hře Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem. Pak byl protektorát a když jsme se konečně zbavili Němců, přišli Rusové a když je Kocáb vyhnal, zbylo několik set tisíc nevítaných Romů, ale ti byli momentálně upozaděni, protože přišla hrozba v podobě uprchlíků.

Pro politiky příležitost k vyniknutí. A tak bylo vzkříšeno slovo naše (malé ale) české: „Budeme si chránit to svoje před cizáky.“ Čeští politici, odtržení od světa, žvaní o ochraně hranic a našich hodnotách. Varují před cizáky a mezi tím, za jejich zády, skončila jedna z největších sportovních památek, pražská Slavie, v čínských rukou. Nevědí, že se cizí země nedobývají armádami, ale kupují anebo ochromují dluhy.

Multikulturalismus jako nadávka

Český přístup dematerializuje uprchlíky na filosofickou kategorii ohrožení hodnot. Jde o začarovaný kruh: uchráníme hodnoty, ale těch několik miliónů uprchlíků nezmizí ze světa. Takže víc žiletkového drátu, poldů, vojáků a bdělosti a ostražitosti. Výsledkem zůstává nevraživý přístup společnosti k příchozím a její trvalý strach z toho, že zase nějací přijdou. Uprchlíci rychle zjistí, že „v Čechách by chtěl žít každý, tedy kromě nich“.

Jestliže se významné procento uprchlíků rozhodne jít z Česka dál, máme co do činění s podezřením, že informace, které dostali, se rozcházely s realitou, uplatněné metody výběru zcela zklamaly nebo šlo o záměr, jak se uprchlíků zbavit již v předintegrační fázi. Posledně jmenovaný záměr totiž otevírá cestu ke skvělému argumentu: „Otevřeli jsme jim náruč a oni, hajzlové nevděční, ji nepřijali.“ Kdosi jim něco nakukal, jak perlí politici. Jenže kdo a co?

Multikulturalismus v Česku vlastně existuje jen jako nadávka v rámci slovníku ignorantských politiků, kteří o něm mluví jako o hrozbě našim hodnotám. Poněkud vulgárně řečeno: „Kampak na nás s multikulti, ať muslimáci žerou vepřový jako my a nenosí ty svoje hábity.“ V takovém zápalu poněkud uniká pozornosti, že vepřové zakazuje náboženství i židům. Těm ovšem prasata před synagogy raději nevodíme, když se rozlobí, mohou být zlí. A pak, mají na svoje tradice a zvyky stejná práva jako ostatní. Nebo snad ne?