Uhde v podcastu Inovace republiky vzpomínal na uvolněnou atmosféru 60. let, kterou zastavila okupace vojsk Varšavské smlouvy a následné období normalizace. „Jako nestraník jsem docela zíral, že si se mnou najednou začal tykat i stranický funkcionář, který byl pověřen krajskou prací v oblasti kultury a ideologie. Najednou se mnou takový člověk mluvil přátelsky, ačkoliv mi už několik let hrozili zakázáním činnosti,“ vyprávěl Uhde.

„Na druhé straně já jsem nebyl nějak lehkověrný, pamatuju si, že jsem patřil k mála lidem, kteří úplně nedůvěřovali Alexanderu Dubčekovi a očekával jsem, že ten takzvaný obrodný proces nedopadne tak dobře. Vždyť bylo jasné, že to nedostane schválení od sovětských soudruhů. To byl naprosto dobrodružný podnik,“ uvedl Uhde, že odpověď Sovětského svazu byla nevyhnutelná.

Proč vlastně došlo k Pražskému jaru 1968 má podle Uhdeho několik důvodů. „Tam šlo podle mě o několik věcí, ti komunisté viděli, že tímhle kasárenským způsobem, kdy ti lidé nejsou šťastní a dobře nepracují, to fungovat dál nemůže. Ale roli tam určitě hrálo špatné svědomí, těch lidí, kteří se buď podíleli nebo aspoň fandili tomu puči v roce 1948. Ti viděli ty procesy s nevinnými lidmi a později komunistickými funkcionáři a najednou ti lidé začali být v 60. letech rehabilitováni. Toho všeho jsme byli svědky,“ vysvětloval Uhde.

„Když ten systém uznal, že je vlastně založen na lžích a zločinech, tak bylo jasné, že takhle už dál nemůže existovat. Tak jsem si nějak myslel, že ten komunismus vysublimuje, ale šeredně jsem se mýlil, stejně jako ostatní,“ dodal Uhde, že komunismus opustil své pozice až v roce 1989, kdy se režim už zcela vyčerpal.