Úvodní a hlavní slovo měl samozřejmě vzácný host, který se neplánovaně zdržel přes více než dvě hodiny…

Kulturní kultura?

„Říká se, že národ, který nemá velké kulturní ikony, by neměl právo na svrchovanou existenci. Třeba Baskové nemají velkou literaturu. Ale mají přece právo na státní existenci, ale nechci tím zavrhovat jejich autonomii. To samé Katalánci, kteří zase mají dlouhé kulturní dějiny, ale proč by to dokazovali. Takže výraz ‚velké kulturní ikony‘ mi připadá jako patetické přetížení kultury. Kultura nemá úkol, aby dokazovala nějaké právo. To by někdo mohl říci – co je tam nemravných slov, která nepatří do literatury, jež je důkazem našeho práva na existenci. Tyto všechny formulace nakazily národní kulturu jakýmsi patosem. Taková rčení ‚my jsme zárukou existence národa‘. A pak to velmi často dopadlo špatně,“ uvedl na začátek profesor Bělohradský. 

„Můžeme citovat Jiřího Taufera, který v roce 1951 řekl: ‚Vyčistili jsme si dějinné horizonty naší národní existence, vyčistili jsme si také naši národní literaturu a smetí jsme odvezli do stoup…‘ A byly to statisíce knih, které se vezly do stoup. To je to patetické přecenění kultury v českém kontextu. A měli jsme také velké odpatetizující autory, jakým byl třeba Bohumil Hrabal.“

Pomýlený Kundera

„Jestliže byl spisovatel svědomím národa, tak byl špatným svědomím. Když si připomenete padesátá léta, národní obrození a celá ta netolerance, která charakterizovala tato období, jistý zaslepený fanatismus, teatrálnost, s tím úzce souvisí. Takže, jestliže byli svědomím národa, tak byli špatným svědomím národa. Mnozí z nich trpěli a umírali, často ve vězeních. I samotný Kundera byl v jisté době také zaslepený,“ překvapil mnohé Bělohradský.

„Patří k ctnostem doby postmoderní, o které se říká, že má ctností málo, tak jedna z ctností je, že se na mapu zamaluje místo, odkud se ta mapa dělá. Každá má svého tvůrce a své hledisko. Já musím říci o době, která mne formovala a k níž patřím... na rozdíl od doby, kterou prožíváme dnes a do které už jenom nakukuji. Já se jen snažím pochopit její některé znaky a řekněme, že ty mé rozpaky jsou takové, že tato doba je jiná než ta, které jsem rozuměl a snad i spoluvytvářel.

Jak vnímám znaky této doby? Já, který už do ní nepatřím a jen do ní nakukuji.  Masaryk byl možná trošku přísný člověk, a přesto on od roku 1918 nebo 1920 už té době nerozuměl. Já jsem v podobném věku. Občas si říkám, že když vnímám ty základní znaky, jestli to nejsou jen moje předsudky. Tím, že nakukuji do této doby přes své studenty nebo publikum, které jste tady vy,  tak nejsem si jistý, zda to, co vnímám jako podstatné, není jen předsudek člověka, který se narodil v jiné době,“ vyzpovídal se auditoriu Bělohradský.

Vidíme – a věříme?

První znak této doby je: „Rozdíl mezi realitou a fikcí, a tím pádem mezi názory a fakty. Významný americko-kanadský filozof Ignatijev řekl, v Praze, že ještě nikdy žádná společnost tak totálně nezávisela na tom obnovit rozdíl mezi názorem a faktem. Schopnost simulovat realitu, zavléct nás do fiktivních světů a kvůli nim se hádat, ba i vraždit, to je něco, co vnímám v této době jako jisté novum. Tak strašnou labilitu mezi realitou a fikcí si z žádné doby nejsem schopen představit – možná z těch apokalyptických zlomů před tisíci lety. Toto je znak, který vnímám velmi ostře.

Je tady strašná převaha označujícího nad označeným. Znaků je strašně moc, ale realit je málo. Možností, jak realitu popíši, zobrazím, nafotím, natočím, zachytím, je mnoho. A reality prudce ubývá. Možností označit si ji je velmi mnoho. V poslední době často cituji větu, kterou řekl diplomat Jiří Šedivý: ‚Každý má právo na svůj názor, ale ne na svá fakta.‘ Jak tomu rozumět?“ přemítal Bělohradský.