„Budeme svítit petrolejkou, nebo dokonce loučemi?“ ptá se tak trochu teatrálně důchodkyně Jaroslava z jedné malé vesnice na Plzeňsku. Její kamarádka Zuzana se k ní připojuje: „Zakážou nám topit uhlím, pak dřevem, potom plynem a pak bude co? Půjdeme do jeskyní, který ale budou vyhrazeny pro netopýry?“ ptá se se zamračenou tváří. Každá stovka navíc je podle nich vidět.

„Tak si nekupujte pamlsky pro kočičky a pejsky a ušetříte,“ vmete jim hned do tváře svůj poněkud nevybíravý názor jeden z mála zástupců omladiny, která se učí na plzeňské univerzitě. A je mu poněkud jedno, že tato „němá tvář“  je v mnoha případech jediným společníkem důchodců. Bez nich by ani nechodili ven a odnaučili by se i mluvit…

Až se udroníme aneb Žalovat se musí!

Taková je nálada ohledně energií a vize na tento rok se pomalu mění ve smutnou realitu. „Až se zakážou spalovací motory a drony budou hlídat, co vlastně spalujete, tak poté už musí nastat konec světa,“ mudruje šedesátník Josef. „To nám energii bude dodávat vrtící se liščí ohon?“ Anebo prý všechno bude jen pro vyvolené. Ne pro kastu přirozených vůdců, ale nikým nevolených oligarchů a rádoby politiků. „Ti i dnes mohou lítat, kam se jim zachce. Aby jim náhodou neofouklo na jachtě nějaký ráhno…“
Naštvanost u starší generace je velká. Mladým je to, zdá se, fuk, ti žijí svým bujarým životem a do budoucnosti hledí s optimismem jako před půl stoletím stachanovci.

Obce si jakž takž (zatím) pomohou, ale lidé…

„S výrazným navýšením cen za energie počítáme především u školských zařízení, kde sice náklady rostou víceméně kontinuálně, ale pro letošní rok by měl být nárůst výraznější o desítky procent,“ uvádí místostarosta obce Štěnovice na jižním Plzeňsku Jan Polívka (nezařazený, za STAN). „To je aktuální predikce, se kterou letošní rozpočet obce počítá, to se však může velmi rychle změnit a nemíním, že k lepšímu,“ varuje mladý komunální politik, který na radnici této obce s rozšířeným působením funguje již druhé volební období.

„Nesrovnatelně závažnější důsledky však budou mít obrovské ceny energií pro domácnosti, které na rozdíl od obce nemohou počítat s velkou finanční rezervou. V takovém případě se nabízí, aby se samospráva stala podpůrným prvkem pro nízkopříjmové obyvatele a zvolila funkční mechanismus, jak lidem pomoci,“ konstatuje Polívka. V současné době takové řešení na rozdíl od poslů Green Dealu hledáme.“

Jako za doby kamenné…

„No vidíte, a přesto jsme na ekologii nezanevřeli. Mám však na mysli tu skutečnou neideologickou ekologii. Zaměstnanci technických služeb tedy ještě nenajeli na režim Flinstone, stále využívají nákladní techniku se spalovacími motory a nehodláme na tom cokoli měnit. Raději se na obci zabýváme účelnou výsadbou zeleně, její údržbou a v rámci možností také ochranou orné půdy před výstavbou plechových zvěrstev a nadbytečných šmoulích obydlí. To je ovšem z pohledu zelených učenců směšné, neboť je to žalostně málo progresivní a neagresivní zároveň…“

Jak vidno, Jan Polívka stejně jako řada dalších zástupců z komunálních postů se obává zvýšení cen energií hlavně u sociálně slabších občanů. Kdo je ale vlastně sociálně slabý či silný, toť otázka. Výpadek příjmu může přece postihnout i relativně finančně zabezpečeného člověka nebo rodinu. A přehazovat problém na samosprávu rovněž není to pravé ořechové, protože na obce či města se již nyní snáší jedna potřeba za druhou – příspěvek na dopravu, příspěvek na udržitelnost obchodu, pošty, hospody, příspěvek na toto či ono a najednou budou z vyrovnaného rozpočtu červená čísla…