V dubnu v Bruselu proběhla konference konzervativních politiků, mezi nimiž se objevil i hlavní strůjce brexitu Niegel Farage a maďarský premiér Viktor Orbán. Zdejší starosta Emir Kir se pokusil debatující umlčet, když na maďarského předsedu vlády a další osobnosti poslal strážce zákona s odůvodněním, že na konferenci může docházet k šíření nenávisti.

„Když policie spatřila televizní kamery, otočila se, opustila budovu a zablokovala lidem vstup. Následujícího dne soudce rozhodl, že konference může pokračovat. Ale škoda byla způsobena: Místní politické orgány označily národní konzervativce za hrozbu pro veřejný pořádek. Brzy se ukázalo, že policejní akce byla jen jedním ze série špinavých triků evropských vůdců, jak démonizovat své oponenty jako ‚krajně pravicové‘ fašisty a ‚sympatizanty Putina‘,“ napsal k incidentu publicista Michael Shellenberger na sociální síti X.

A hned pokračoval.

„Dnes média opět chrlí děsivé titulky. ‚Francouzské volby riskují torpédování globálního řádu‘. ‚Volby ve Spojeném království již selhaly‘. ‚Macronův předvolební gambit staví demokracii na hlavu‘. Hrozba? ‚Národní konzervatismus‘,“ dal příklad Shellenberger.

Shellenberger si v této souvislosti položil otázku, co všechno vlastně patří pod národní konzervatismus a proč národní konzervativci v poslední době tolik posilují. A proč se jich stávající establishment obává.

Odpověď mu pomohl najít doktor Jamess Orr z University of Cambrige v podcastu Public.

Začal tím, že Evropský parlament označil za Potěmkinův parlament, neboť nefunguje jako parlament např. ve Velké Británii. Nebo jako Kongres v USA. „Ve skutečnosti byla role Evropského parlamentu velkým důvodem pro britskou vládu, proč vypsala referendum o vystoupení Velké Británie z Evropské unie.“