Leschtina jubilanta nazval jako „mistra politického přežití“, za jehož „ponuré návraty“ platil národ vysokou cenu.

Nejprve se vysmál velikášství jubilanta, který si na kulatých narozeninách nechává zpívat Lucii Bílou a vydává se hovory s Petrem Hájkem. Před deseti lety dokonce neváhal (jako prezident) slavit své narozeniny na Hradě a s pompou, ačkoliv se mu prý zrovna celý svět smál kvůli zcizení chilského pera.

To všechno prý ukazuje na Klausovu zázračnou schopnost politického přežití. A Leschtina se k jeho narozeninám rozhodl odhalit, v čem tajemství Klausova politického úspěchu spočívá a jaké zbraně při tom používá.

Poprvé se Václav Klaus vrátil v roce 1998 po pádu své vlády, ačkoliv si všichni mysleli, že je zničen.

„Jeho vynucená demise z postu premiéra, odehrávající se v dusné atmosféře krachů bank, tunelování investičních fondů a zpráv o černých stranických sponzorech a kontech, zastihla veřejnost zcela nepřipravenou,“ líčí komentátor.

Nepřipravená veřejnost podlehla Klausově demagogii a lži, se kterou ze sebe udělal mučedníka „sarajeveského atentátu“. Ten byl podle Leschtiny vlastně první dezinformací naší polistopadové éry.

„Společnost, která neměla zkušenost s dezinformačními kampaněmi, ve značné míře uvěřila konspirační teorii protiklausovského spiknutí,“ vysvětluje komentátor.

CELÝ KOMENTÁŘ ZDE

Popis jeho politické kariéry pokračuje „dohodou mafináských bossů o rozdělení terirorií (tušíte správně, tu Leschtinovi připomínala Opoziční smlouva) a po porážce od Vladimíra Špidly přišel další comeback v prezidentské volbě 2003. Ten sice nebyl dezinformací, ale „uondaným vítězstvím technologa moci v devátém kole“.

„Cena za tohle Klausovo vítězství byla pro společnost opět vysoká. Jejím znakem byla společná fotografie Klause a Grebeníčka na balkoně lánského zámku. Tedy na teritoriu, kam za prezidenta Havla nesměl vůdce komunistů (stejně jako na Pražský hrad) ani páchnout,“ vzpomíná komentátor.