Svoboda řekl, že vstup vojsk nevítá, ale že když už jsme se nevyrovnali se svými záležitostmi, tak on proti spojeneckým státům nepůjde. Udělá všechno, aby nedošlo k odporu, krev nepoteče, hlásil do Moskvy sovětský velvyslanec Stěpan Vasiljevič Červoněnko prvotní reakci prezidenta republiky Ludvíka Svobody, když mu krátce před půlnocí 20. srpna 1968 avizoval vstup vojsk Varšavské smlouvy na československé území. Když jsem mu řekl, že v Moskvě a v dalších bratrských zemích doufají, že soudruh Svoboda zůstane na svém místě a splní ve jménu své vlasti a bratrského přátelství se SSSR a jinými socialistickými zeměmi svoje poslání, odpověděl, že když bral na sebe prezidentskou funkci, věděl, že nikdy neodstoupí od SSSR.

Ludvík Svoboda, politik a voják, který tvrdě okusil bojiště první a druhé světové války, včetně nacistické perzekuce, jež postihla jeho rodinu, kdy byl německými nacisty zavražděn i jeho syn Miroslav. Poválečný ministr národní obrany usilující o propojení, a nejednou tak lavírující mezi prvorepublikovou tradicí a budováním „světlých komunistických zítřků“, které znamenaly nejen pro nejednoho odbojáře, ale nakonec i pro něho samého kriminalizaci a nedůstojné ústrky. V časech postupné liberalizace veřejného prostoru poslanec Národního shromáždění a od konce března 1968 prezident republiky, si nesl ve svém politickém uvažování dva hlavní axiomy: jednak již nedopustit krveprolití, jednak pragmaticky i citově vycházet i stavět na československo-sovětském spojenectví. Svoboda uznával Sovětský svaz jako mocnost, ovšem i garanta státoprávní existence Československa. Tehdy totiž ještě silně rezonovaly reminiscence na německou okupaci a panovaly obavy z případného německého revanšismu, čehož argumentačně a propagandisticky využíval nejen v krizových srpnových dnech právě Sovětský svaz.