Knížák popisuje, že jeho dobrá známá jela v tramvaji číslo 12, kde bylo hejno předškolních dětí a zaslechla jejich znepokojivý rozhovor. „Děti oknem spatřily ukrajinskou vlajku a začaly se bavit o Ukrajině. Vtom jeden z nich tlumeným hlasem sdělil ostatním, že venku se nesmí o Ukrajině mluvit, jen doma,“ přibližuje výtvarník a hudebník.

Tento příběh v něm vyvolal asociace spojené s minulým režimem, když byl sám dítě a podobná slova slýchával. „Pamatuji se velmi dobře, jak mi něco podobného říkali rodiče po puči v roce 1948. Předstíráním byla poznamenaná celá komunistická éra. Jsme tam zpátky?“ táže se.

• Původní text ZDE

A sám si rovnou odpovídá: „Asi ano. I kdyby Ukrajina byla vzorem ctnosti, nejlepší země, nejlepší lidé, nejlepší všechno, přesto by mě chování naší vlády i našich médií přesvědčilo o tom, že je něco shnilého ve státě dánském. A pořádně to smrdí…“ soudí Knížák.

Obavy o svobodu slova v ČR vzbudilo v kontextu s ruskou invazi na Ukrajině vypnutí webů, které česká vláda označila za „prokremelské“. Byly vyhodnoceny jako „dezinformační“ a v současné situaci na Ukrajině jako hrozba pro národní bezpečnost.

I to mnoha lidem připomnělo praktiky totalitního režimu. Stejně jako vládní inciativa „Braňme Ukrajinu, braňme Česko“, ve které vláda mimo jiné tvrdí, že nahlašování dezinformací „není práskačství“, protože lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Tato iniciativa narazila však na kritiku například od platformy Charta 22, která uvedla, že o práskačství rozhodně jde a že člověk nesmí být diskriminován nebo dehonestován na základě svého názoru.