Šiklová byla jednou z těch osobností, které Honzáka naučily brát nepřízeň osudu s nadhledem. To právě byl její základní přístup k našemu krátkému pobývání na tomto světě. „Její postoj měl pevné kořeny v rodině s pevnými hodnotami. Odbojářské aktivity začaly již v protektorátu zpěvem písní, jakými byly například: Nade mlejnem, pode mlejnem Hitler se pase, vem, Jeníčku, vem flintičku, zastřel to prase... Zopakovali jsme si ten nádherný song při jedné společné cestě autem,“ vzpomíná.

Blíže se setkali, když nastoupila na geriatrické pracoviště v Thomayerově nemocnici, kde její činnost v podstatě spočívala v tom, že pomáhala u publikování studií, pod kterými nesměla být podepsána. Ze své osobní iniciativy působila jako psycholožka pro pacienty a pacientky na oddělení. „K tomu měla neobyčejný talent, vysokou míru empatie a současně potřebného nesentimentálního nadhledu,“ dodává psychiatr.

Všude se uvádí, že byla zakladatelkou genderových studií u nás, k tomu Honzák doplňuje, že byla neobyčejně objektivní, slušná a hledala; nebyla nikdy fanatička. Víc emocí u ní bylo možné najít na dalším poli, jemuž se věnovala naplno, a to byla tehdy začínající a okrajová gerontologie a v podstatě poloilegální thanatologie. Budiž ke cti řečeno primáři Mikulovi z Kroměříže, že ji zval s těmito tématy na pravidelné zářijové kongresy sociální psychiatrie.

Jestli se někdy bála, neví, najevo to prý nikdy nedala a do všeho šla doslova s otevřeným hledím a naplno. „Popisovala, jak na demonstracích získávali účastníci první lekce, jak se semknout proti tlaku policajtů, a nepochybuju, že také leccos schytala. Neztratila elán, ani když ji zavřeli, a ve vězení organizovala život tak, aby čas tam nebyl ztracený,“ pokračuje Honzák.

Původní zdroj ZDE

Vzpomněl na vyprávění o jejím propuštění z kriminálu, k němuž došlo asi po roce tam bez rozsudku stráveném. „Přišla za ní bachařka a vybídla ji, ať si sbalí své věci, že jde domů. Jiřina na to reagovala překvapeně: To už je převrat?“

Z její kariéry v Thomayerce stojí za vyprávění příhoda, která se odehrála po publikaci Několika vět. „Tehdy si ji zavolal sám ředitel, celý vyděšený, že se bude muset – podobně, jako to bylo po Chartě 77 – nějak k celé situaci vyjádřit a že ji prosí, zda by mu jako zdatná ve formulacích nesepsala něco, co by mohl novinářům dát a nestydět se přitom před lidmi. Audienci jí poskytl v pyžamu, protože se pro jistotu uvrhl do pracovní neschopnosti. Dopadlo to dobře, sepsané prohlášení nemusel použít, když se rozneslo, že je nemocen, a Jiřina jeho honorář našla na své výplatní pásce v rubrice ‚Odměny‘,“ popisuje Honzák.

Její byt v Klimentské ulici prý nebyl v pravém slova smyslu bytem, ale bludištěm mezi stohy knih vyskládanými téměř ke stropu. Po roce 1990 bývala často v zahraničí, ale byt byl dostupný, protože tam pravidelně nocovali lidé z celého světa. „Byla nesmírně pracovitá, systematická, a navíc si všude dělala poznámky; nevím, nakolik je stačila použít. Ani snad nemusela, protože její intelekt byl pronikavý, paměť úžasná a myšlení tvůrčí a současně logické,“ vyjadřuje Honzák vůči Šiklové pouze slova plná úcty a obdivu.

Ve svých postojích byla odpovědná, nikdy nebyla apriorně nepřátelská ani nevrlá, dokud věci pořádně neprozkoumala. Svobodu měla podle Honzáka za jednu z nejvyšších hodnot. „A proto jsme se shodli, že tato doba je dobrá i v dobách, kdy se šířila ‚blbá nálada‘, které řada jindy rozumných lidí propadala,“ dodává.

„Milovala život, a tak – co já vím – nejméně jednou doslova utekla hrobníkovi z lopaty. Bohužel, včera už ne. Budeš mi, budeš nám všem opravdu moc chybět!“ píše závěrem svého rozloučení Radkin Honzák.