„Vy, Pražáci, jste nám zavařili. Vždycky volíte proti zbytku země a takhle to vypadá. Máme na Hradě Pavla, takovýho slizouna. To k ničemu dobrému nepovede,“ sprdne mě z jedné vody na čisto masérka Vendula, jinak kovaná „babišovka“, v hotelu poblíž hlavní mariánskolázeňské kolonády. Přestože má „zlaté ručičky“, raději jí neříkám, že chci vyzvídat na místech, kde se Petr Pavel narodil a kde stojí jeho rodný dům. Nechci jí přece jen vydráždit k drsnějšímu zacházení. Následně projdu celými Mariánkami k nádraží a opravdu jedu...

U porodnice

Nový prezident Petr Pavel spatřil světlo světa 1. listopadu 1961 v porodnici v Plané, kde tehdy rodily ženy z širokého okolí. Ostatně v Tachovském deníku se starostka Martina Němečková nechala s koncem voleb slyšet: „V Plané se narodilo mnoho známých osobností, mezi nimiž je i Petr Pavel, a jsme na to velmi pyšní.“ Město má kolem 5300 obyvatel a před Pavlem se zde narodil třeba představitel cholerického velitele z Tankového praporu Roman Skamene.

Nejdřív je ale třeba zjistit, kde tady mají nemocnici a jestli jsou tam budovy staršího data. Na obojí dostanu odpověď v přízemí městského odboru kultury, kde se nachází knihovna spojená s informacemi, tedy dvě služby v jedné. „Zatím to nevnímáme jako něco výjimečného, ale někteří vědí, že se tady prezident narodil. Vždyť zde nedávno i byl,“ sdělila knihovnice. Aby bylo jasno, Pavel navštívil Planou naposled v roce 2021.

Takže po třídě Dukelských hrdinů až k autobusáku a ještě dál. Tam trochu v ústraní stojí stará i moderní budova nemocnice, spoutané koridorem. V roce 2002 se o ní v Radiožurnálu psalo jako o první okresní nemocnici, která zkrachovala. U dolního, už nepoužívaného, vjezdu stojí vybydlená vrátnice s trafikou. O kus dál parkují staré sanitky, které mají lepší dobu už za sebou, a naproti se nachází letitá budova. Všechno zchátralé, opuštěné, zarostlé. Před ní, možná jako symbol zániku, socha šlachovitého muže obrostlá lišejníkem a s polovinou tváře. Horní vjezd před moderní budovou dává ale tušit, že nemocnice pořád konzumuje nové a nové pacienty.

Přes ulici cedule naznačuje, že tam zpoza stromů vykukuje internát středního odborného učiliště. Z něj právě vychází rozdováděná partička mladíků. Jeden nese plyšovou včelku Máju s utrženou nohou. „Pánové, víte, kdo se tady narodil,“ nahodím kvízovou otázku. A začne smršť „týnejdžrovské moudrosti“. První: „Tvoje bába!“ A další se připojují: „Marek Ztracený, Spider-Man anebo ten, kterej tady i chcípne.“ Ale jednomu svitne: „Jó, ten generál!“ A někteří chlapci už vědí. Odcházejí do centra.

Zpět na autobusovém nádraží. Ve větru povlávající Franta tady somruje zápalky. Je v částečném invalidním důchodu, bydlí v blízké vesnici a autobus na Stříbro, který ho odveze domů, přijede až za čtvrt hodiny, takže si chce pokecat. Když zazní heslo „Petr Pavel“, rozlítí se: „Ať mi p***l políbí. Lampasáky nemám rád. Přitom jsem kdysi mohl bejt taky zelenej mozek. Vzali mě na vojenský učiliště v Žilině, ale po půl roce jsem zdrhnul. Nešlo to tam vydržet!“

U rodného domu

Z autobusáku na vlakáč je to sice štreka, ale co by člověk neudělal pro jiná panoramata. Když pasažér jede „vláčkem umíráčkem“ z Plané do Tachova, všimne si vládní reklamy, jak stát pomáhá s vysokými cenami energií. „Cena za elektřinu pro domácnosti a malé firmy je tak průměrně o 40 % nižší. S náklady na základní životní potřeby pomáhají i další opatření,“ píše se dál. Na konci města, kde v roce 1427 takřka bez boje zvítězily husitské svazy, jsou skoro všechny domy obestavěné kulatinou na podpal, na příští zimu. Zhruba tak lidé věří vládní propagandě.

Cestou k obci Milíře vidím, jak je okolí vodní nádrže Lučina, tedy ochranné pásmo prvního stupně, zplundrované až hrůza. Z některých částí lesa zbyly pláně plné pařezů a vypálených kruhů. Přímo pod obcí, která svůj znak a prapor získala až v roce 2008, vyběhne z remízků několik srnek. Mířím na její nejvyšší místo, skoro sedmisetmetrový kopec Javořina. Otec prezidenta Josef Pavel tam sloužil jako velitel samostatné roty radiového a radiotechnického průzkumu. Objekt pro radiovou rozvědku však byl nově přestavěn na bytový dům a o jeho bývalém využití svědčí už jen zbylé sloupy s dráty, kdysi vysokého napětí.

„Dodnes se sem jezdí dívat chlapi, co tady sloužili. Většinou Slováci,“ říká Václav Toman ze zmíněného bytového domu. Vypadá trochu jako zestárlý Vinnetou, má dovolenou, pálí s vnoučkem plevel ze zahrádky a hned se nabídne, že mi všechno ukáže. Jinak pracuje v blízkém domově pro osoby se zdravotním postižením, kde se Pavel na motorce také před rokem zastavil.

„Staráme se tady o lidi se zdravotním a mentálním postižením. Je jich zde čtyřiašedesát ve věku od devíti do čtyřiceti. Když k nám tehdy Pavel přijel, choval se velmi bezprostředně, byl bezva. Dával si s některými i páku,“ pokračuje Vašek a o kousek dál ukáže na dvojdomek: „Sám Petr Pavel to nevěděl přesně, ale s největší pravděpodobností je tohle jeho rodný dům, kde strávil první tři roky svého života.“

Na hlavní silnici, tak kilometr od kostela svatého Petra a Pavla, hlavní místní pamětihodnosti, se nachází obecní úřad. „My ho s manželem sledujeme velmi dlouho, že žil na Milířích, to jsem se dozvěděla až v roce 2017. Zajímám se o něj stejně jako o další lidi z České republiky, na které jsem pyšná, kteří udělali té naší zemičce trošku jméno ve světě. Myslím, že nám ho udělal v pozitivním slova smyslu,“ řekla o Pavlovi také v Tachovském deníku starostka Milířů Zlata Tejmlová, která v době návštěvy ParlamentníchListů.cz neúřadovala. To ani vedlejší hospoda, která je otevřená jen v pátek a v sobotu od šesti do půlnoci. V autobusu zpět do Tachova jedu skoro celou cestu jako jediný pasažér.