„Přestože nyní veškerým diskusím o Evropské unii dominují témata její (ne)reakce na pandemii koronoviru a – docela oprávněně – fatálního společného zadlužení členských států prostřednictvím bilionového Fondu obnovy, neměli bychom rezignovat na sledování politických plánů unijních orgánů (a některých západních členských zemí) na výrazné reformy EU ve směru k její další federalizaci a utužování tzv. integračních procesů. Tato zájmová aliance, reprezentovaná především Evropskou komisí a některými velkými členskými státy, v čele s Německem (a jeho satelity), totiž mj. již léta kontinuálně tlačí na rozšiřování tematických oblastí, ve kterých by se mělo v EU rozhodovat pouze většinovým hlasováním,“ poznamenal Kobza.

„Jedná se především o agendy (společné) zahraniční politiky, sociální politiky a o vybrané ekonomické agendy, zejména pak o daňovou politiku. Jde v podstatě o poslední zásadní mocensko-politické agendy, které ještě zůstávají v rukou jednotlivých členských států. Tyto navrhované změny mají být i na programu připravované velké Konference o budoucnosti Evropy, jejíž začátek byl, naštěstí, z důvodu vypuknutí pandemie koronaviru dočasně odložen. A o tom, že budou schváleny, asi, bohužel, netřeba pochybovat,“ dodal.

„Rozšíření počtu oblastí veřejných politik, kde se na úrovni orgánů EU rozhoduje většinovým způsobem, o tyto agendy, které jsou od nepaměti základními atributy státní svrchovanosti, společně se snahou o reformu podoby voleb do Evropského parlamentu, která bude taktéž jedním z hlavních bodů této Konference – a na jejímž konci mají být společné celoevropské kandidátní listiny a jeden evropský volební obvod, by to znamenalo už faktický konec rozhodovací samostatnosti a národní suverenity malých a středně velkých členských států EU včetně České republiky. Zásadní podmínkou a předpokladem toho, aby eurofederalisté dosáhli na – prozatím odložené – Konferenci o budoucnosti Evropy svých vytčených a popsaných cílů, je výběr delegátů, kteří budou o těchto návrzích hlasovat,“ zmínil Kobza.

„Podle dosavadních informací, plánů a návrhů by vrcholný orgán této Konference, plenární zasedání, mělo tvořit: 135 zástupců Evropského parlamentu (vygenerovaných prakticky pouze z řad ‚vládní koalice‘ EU – lidovců, socialistů a progresivistických liberálů – možná ještě za podpory zelených a určitě bez zastoupení eurokritických hlasů), 27 zástupců členských států (vlád) EU, 2-4 členové parlamentů jednotlivých členských států EU, 3 členové Evropské komise, 4 zástupci Evropského hospodářského a sociálního výboru, 4 zástupci Výboru regionů EU,“ připomíná Kobza.

„To znamená, že na tomto fóru budou zcela dominovat zástupci delegovaní nadnárodními orgány EU na úkor volených zástupců občanů členských států. Je tedy evidentní, že z hlediska způsobu svého vzniku a složení se bude jednat o naprosto nedemokratické a nereprezentativní těleso. Zejména, má-li mu, dle představ Evropského parlamentu, předsedat militantní eurofederalista, i u nás nechvalně známý Belgičan Guy Verhofsdadt. Kromě zasedání tohoto plenárního shromáždění mají v rámci Konference probíhat tematická setkání (agory) nastolující priority budoucí EU. Na nich má být přítomno vždy  200-300 delegátů vybraných tzv. nezávislými institucemi (vesměs jde o politické neziskové organizace financované z fondů EU), minimálně po 3 účastnících z každého členského státu EU. Opět se tedy jedná o nedemokratický a nereprezentativní prvek a o způsob delegace zcela mimo jakýkoli volební klíč a mimo princip reprezentace vycházející se svobodné politické a názorové soutěže. Jde o selektivní a jednostranný výběr do velké míry závislý na zájmovém a finančním propojení zastoupených subjektů s EU. Je tedy jasné, že takto obsazená konference přinese zaručeně pouze ty správně „objektivní“ a „demokraticky“ odsouhlasené závěry…" míní Kobza...

... – a cituje bývalého předsedu Evropského parlamentu Martina Schulze: „Potřebujeme ducha evropského společenství. A v případě nutnosti to musí být vynucené silou!“

„Posilování moci nadnárodních evropských orgánů a oklešťování kompetencí národních členských států je nepokrytě hlavním cílem vedení nadnárodních orgánů EU a části západních států okolo Německa po celou dobu jejího fungování – tzn. po roce 1993. Milníky na této cestě od zakladatelské Maastrichtské smlouvy byly zejména Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice. Poté se tehdejší unijní elity rozhodly k jakémusi ‚velkému skoku‘ v podobě tzv. evropského Konventu, jehož hlavním úkolem mělo být sepsání Ústavy pro Evropu, která by de facto změnila tehdejší EU na útvar se všemi atributy státu. A národní státy by logicky ‚protisměrně‘ oslabila. Občané významných ‚starých‘ unijních států – Francie a Nizozemska – tuto Ústavu v celostátních referendech odmítli. Poté byl proces její ratifikace ukončen.

Ona Ústava se ovšem – obrazně řečeno oknem vyhozena – vrátila s plnou parádou nazpět dveřmi, a to v podobě tzv. Lisabonské smlouvy. O té už občané členských států – přestože šlo o největší, zásadní a fatální změnu fungování a podoby EU za dobu její existence – v referendech hlasovat nesměli. S jedinou výjimkou, kterou bylo Irsko, jehož obyvatelé Lisabonskou smlouvu v referendu v roce 2008 odmítli," dodal Kobza.

„Dle všech psaných i nepsaných pravidel to mělo znamenat konec ratifikace a zasloužené ‚pohřbení‘ tohoto dokumentu. Nestalo se tak – na Irsko byl ze strany dominantních států EU vyvinut enormní tlak, aby referendum zopakovalo. A po obrovské všestranné masáži hraničící s vydíráním bylo opakované referendum vypsáno na říjen roku 2009. Tehdy už byla Iry Lisabonská smlouva  přijata – a jen díky tomu následně ‚celoevropsky‘ vstoupila v účinnost. Nástroj opakování referenda, když to první nedopadlo podle představ unijních pohlavárů, nebyl v tomto ‚irském‘ případě použit v historii EU poprvé. Poprvé se tak stalo hned na počátku, v roce 1992, kdy Dánové v celostátním referendu odmítli přijetí samotné Maastrichtské smlouvy – čímž mohl projekt arogantního uzurpování moci orgány EU (zaslouženě) padnout hned na samém startu. To pochopitelně nebylo v zájmu tehdejších architektů prohloubení evropské integrace na supranacionálním základě, a tak se o rok později konalo referendum nové, ve kterém Maastrichtská smlouva v Dánsku už schválena byla,“ sdělil.

„Irové si svou premiéru v opakování referenda o záležitostech EU odbyli v souvislosti s všelidovým hlasováním o Smlouvě z Nice z roku 2001, kdy ji taktéž napoprvé odmítli – a až napodruhé složili, opět po nátlaku, v němž hrál prim tehdejší eurokomisař Verheugen, ‚reparát‘. Když se tedy dlouho evropští federalisté (za podpory některých svých britských soudruhů) snažili usilovně tlačit na vypsání druhého ‚brexitového‘ referenda, nešlo o žádnou novinku, výjimku či exces – ale o nejvlastnější projev vztahu EU k demokracii: Bude se prostě hlasovat tak dlouho, až dosáhneme žádaného výsledku,“ zmínil Kobza.

A opět použil citát, tentokrát bývalého předsedy Evropské rady Hermanna van Rompuye: „V EU již nesmí být místo pro slova jako národ a vlast ve smyslu národním. Nová Evropa musí vymazat tyto pojmy ze slovníku. V EU není pro tyto pojmy místo. Čím dříve si to všichni uvědomíte, tím lépe.“

„Ve světle výše uvedených okolností vyvstává nový pohled i na imigrační invazi, kterou v roce 2015 eskalovala Angela Merkelová, aby Evropanům názorně demonstrovala, co v praxi znamená úsloví ‚úloha osobnosti v dějinách‘. Dovozem ilegálních imigrantů byly do EU zároveň importovány statisíce (a v další generaci již miliony) budoucích voličů, kteří téměř s jistotou vždy budou volit toho, kdo jim život ‚v zemi zaslíbené‘ umožnil – a nikoli toho, kdo je chce vrátit domů. Čím více ilegálních migrantů, tím více hlasů. Ve spojení s potlačováním jakýchkoliv politicky nekorektních názorů a s používáním (zneužíváním) prostředků mediální manipulace a cenzury je politická dominance  eurofederalismu dále udržována. A pojistkou má být připravovaný společný unijní azylový systém a institut jednotného azylového řízení pro celou EU,“ dodává Kobza.

„Pravidlo ‚rovného, rovnějšího a nerovného‘ v EU je – i na pozadí migrační krize – velmi dobře patrné i ve vztahu k dodržování samotného evropského práva jako takového. Státy, které evropské právní předpisy v oblasti migrační a azylové politiky (zejména tzv. dublinská nařízení) masově a dlouhodobě porušovaly (Řecko za vlády Syrizy, Itálie, kromě období, kdy byl ministrem vnitra Matteo Salvini, a Německo nonstop) byly bonifikovány a dávány ostatním za vzor – zatímco země, které tyto právní normy zodpovědně dodržovaly a aplikovaly v praxi – a tím i chránily zásadní bezpečnostní zájmy Evropy a jejích obyvatel (primárně Maďarsko), byly všemožně dehonestovány a tento jejich přístup byl záminkou pro nejrůznější sankcionování v institucích EU včetně jejího Soudního dvora. Což platí dodnes – a nebude to zapomenuto. A naopak, subjekty podporující a organizující ilegální imigraci do Evropy (zejména nejrůznější neziskové ‚pašerácké‘ organizace a jejich představitelé nejenže nebyly za tuto kriminální činnost stíhány a potrestány, ale byly – a jsou – nadále ze strany orgánů EU všestranně podporovány a štědře financovány z tzv. evropských fondů, tj. z peněz evropských daňových poplatníků, jejichž životní zájmy ilegální migrace do Evropy objektivně a rozsáhle ohrožuje a poškozuje,“ míní dále Kobza.

„Pokud bychom chtěli být poněkud jízliví, mohli bychom konstatovat, že v poslední době se Evropská unie snaží kompenzovat deficit demokracie ve svých strukturách zvýšeným tlakem na některé neposlušné státy formou tzv. sankčních řízení. V současnosti jsou ‚v běhu‘ tři – a na jejich konci může být zastavení financování z fondů EU a odebrání hlasovacích práv v orgánech EU příslušným státům – jde o Polsko, Maďarsko a Rumunsko. Tato řízení, která má v Evropské komisi v gesci Věra Jourová (mimochodem – ta má na starosti i přípravu výše popsané reformy voleb do Evropského parlamentu) jsou oficiálně vedena pro ‚porušování zásad právního státu‘ ve jmenovaných zemích. Toho se mají Polsko, Maďarsko a Rumunsko dopouštět tím, že jejich ústavní orgány, zvolené ve svobodných volbách, navíc zcela v intencích primárního práva EU, přijaly určité úpravy legislativy v oblastech vysokého školství, justice, financování a kontroly neziskových organizací či veřejnoprávních médií. Což jsou všechno záležitosti, i dle základních evropských smluv, jež jsou svěřeny do výlučné kompetence členských zemí. Ale, co je dovoleno bohovi…“ zmínil Kobza.

„A mimochodem, institut ‚dodržování zásad právního státu‘ je nejnověji implementován – coby podmínka čerpání finančních grantů – i do nedávno schváleného „koronavirově-zeleného“ Plánu obnovy. Newspeak jako z Orwella. Sečteno a podtrženo – jestliže se dnes někteří pozorovatelé politického dění na evropské úrovni ptají, proč a kam mizí z procesu evropské integrace demokratické prvky a principy, jde o typický pláč na nesprávném hrobě. Demokracie z EU totiž nezmizela. Z jednoduchého důvodu – protože tam nikdy nebyla, ani náznakem, přítomna,“ zakončil Jiří Kobza.