„Zkorumpovaná ruka zákona? V Česku si lze trest i koupit,“ říká investigativní novinář

Je pravda, že si vás vzala na mušku policie? Co vám kladou za vinu?

Nejde ani tak o policii jako o orgány činné v trestním řízení. Například GIBS. Neustále se někdo zajímá o to, kde beru informace. Samozřejmě k tomu musí někdo podat podnět. Ale to v mém případě není těžké. Disponuji poměrně zajímavými informacemi a znám minulost některých vlivných lidí.

V poslední době jste publikoval několik reportáží, ve kterých jste se mimo jiné věnoval „podsvětí“ v české justici. Myslíte si, že policejní prošetřování souvisí právě s touto vaší prací? Vnímáte to jako snahu vás zastrašit nebo odradit od dalších reportáží?

Obecně začíná v České republice platit pravidlo, že ti, kteří do něčeho rýpou a odkrývají zejména korupci mocných, je třeba za každou cenu kriminalizovat. Tedy najít cokoliv, čím dotyčného kompromitovat. Zastrašování samozřejmě už několikrát přišlo – osoby, o kterých jsem psal, si například najaly někoho, kdo mě sledoval. Naštěstí se ty bývalé vojáky podařilo odhalit včetně jejich techniky a vozidel. Byl to naštěstí trochu amatérismus.

Neobáváte se, že se vám odvaha popisovat přinejmenším kontroverzní praktiky v české justici může vymstít? Setkal jste se už s nějakými hrozbami či nátlakem?

Samozřejmě že se mi to může vymstít. Zejména když poukazujete na doteď nedotknutelnou justici. Nebyl bych ale první ani poslední, kdo by „ochutnal tvrdou, ale bohužel zkorumpovanou ruku zákona“. Ty příběhy z Ostravska a Olomoucka jsou děsivé. Případy, kdy si státní zástupce s pomocí policie vymyslí svědka i konstrukci, a pak to soudce metodou CTRL+C a CTRL+V odsoudí… a ti lidé jdou na osm a více let do vězení – to je prostě strašné. Jsou i případy, kdy státní zástupce musel poslechnout nadřízeného a spokojit se místo s dvanácti lety vězení s podmínkou. To je něco děsivého.

Co vás motivovalo k tomu, abyste se pustil do investigativní novinářské práce vůči praktikám v české justici?

Ta nespravedlnost. Kdy hlavní podezřelí chodí domů s podmínkou, a jejich spolupracovníci, nebo třeba nevinná účetní, která jen plnila příkazy, jde do vězení na osm let. A pak samozřejmě vzájemné krytí mezi VSZ Olomouc a NSZ Olomouc, nekompetentnost některých soudců, kteří soudí něco, čemu sami nerozumí… To musí skončit. Zvlášť když tito lidé berou statisícové platy.

Jak se vám daří získávat potřebné informace? Promlouvat o věcech, které mohou zásadně zahýbat mnoha lidmi v české justici, jistě vyžaduje značnou míru odvahy…

Těch příběhů jsou stovky, stačí poslouchat. A není to o tom, že zloděj křičí „chyťte zloděje“. Mluvím například o případu, kdy člověk, který byl sražen autem, je odsouzen podmíněně za křivou výpověď proti řidiči, který měl být podle dopravních expertů a policistů souzen za ublížení na zdraví, možná i za pokus o vraždu – protože se proti němu autem rozjel úmyslně.

Z vašich reportáží vyplývá, že v České republice je možné si za peníze a správné konexe koupit mírnější trest. Je to podle vás jen selhání jednotlivců, nebo systémový problém?

Je to systémový problém. Soudce ani státní zástupce tu nikdo nekontroluje. Tato justiční šlechta, jak si někteří sami říkají, nemá žádnou odpovědnost. Peníze, konexe, kontakty a možnost kariérního růstu jsou pro některé lidi z justice obrovskou motivací k páchání zvěrstev.

Mimo jiné jste se zaměřil na tzv. univerzální svědky – tedy recidivisty, kteří se za zvláštních okolností objevují jako svědci či spolupracující obvinění v mnoha významných trestních kauzách. Dokonce naznačujete, že tito svědci v podstatě „pracují“ pro státní zástupce a např. za snížení trestu jsou schopni vypovídat téměř cokoliv. To zní dost bizarně. Opravdu jste o tom přesvědčený?

Nejde jen o recidivisty – i když přimět člověka ve výkonu trestu nebo ve vazbě bývá pro policii či justici daleko lehčí. Univerzální svědci, o kterých mluvím, svědčí hned v několika případech, které mají stejného jmenovatele. A tím jsou konkrétní policisté z NCOZ z expozitury Holešov a dohled Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Ty případy najdeme i v Praze. Jeden konkrétní svědek prochází čtyřmi různými případy ekonomické trestné činnosti a zároveň svědčí proti nepohodlným policistům. Soud nakonec celý případ po několika letech smetl ze stolu s tím, že soudkyně přímo uvedla, že horší práci dozorového státního zástupce ještě neviděla.

Ten samý svědek pak mluví v kauze možné vraždy jednoho státního zástupce – podle výpovědi si měl jeden z lihových bossů objednat jeho vraždu. Policie ale nic neprokázala, všechno vypadá tak, že si státní zástupce tímto „svědectvím“ jen chtěl pojistit další výkon trestu pro toho lihového bosse. A proč? Na to by měl odpovědět on sám.

Jsou tu i jiné případy. Třeba případ vraždy, kdy pravomocně odsouzené vrahy usvědčili opět dva svědci z vězení – a oba pak šli podmínečně na svobodu. Nebo kauzy v Praze, zejména ty ekonomického charakteru – tam vypovídají lidé, kteří neznají zázemí obviněných firem ani jejich společníků, ale dokážou „naprosto přesně“ popsat, jak se ta ekonomická trestná činnost měla odehrát. Přijde mi to jako honba za čárkami – za každou cenu. Doslova: Když důkazy nemáme, tak si je vyrobíme. A to je, podle mě, začátek konce právního státu.

Copak neexistují v justičním systému dostatečné pojistky, například možnost odvolání, které by eliminovaly podobné excesy?

Ne, neexistují. Máme sice čtyřstupňový justiční systém, ale je k ničemu, když soudci jen kopírují rozsudky předchozích soudů nebo text obžaloby – a leckdy i s pravopisnými chybami. A předtím ten text zkopíruje státní zástupce ze sdělení obvinění, které sepsala policie. Takže by nepomohl ani desetistupňový justiční systém. Je to celé o hloupých, líných nebo jiným směrem motivovaných státních zástupcích a soudcích – většinou na vysokých postech – kteří jsou doživotně jmenovaní bez jakékoli kontroly. Je ale třeba říct, že tohle neplatí všude. Píše mi hodně justičních pracovníků – nechci být záměrně konkrétní – kteří mi potvrzují, že tenhle systém „já na bráchu, brácha na mě“ musí skončit. Je to o lidech.

Velmi často jsou dosazováni příbuzní, kamarádi nebo lidé, od kterých se očekává „nějaká služba“. A to bez patřičné justiční praxe. Justici a policii pak ovládají lobbistické skupiny bývalých ministrů spravedlnosti a vlivných expolicistů s kontakty na současné vedení policie a justice.

Marie Benešová sama sice říkala, že se tady dá koupit trestní stíhání, ale její schůzky s bývalým analytikem UOKFK, který napřímo dokáže řešit problémy spojené s justicí a trestním stíháním – viz kauza Římský v hotelu Esplanade – jsou legendární. A vazba Benešové na firmu v Kaprově a současného policejního generála taky. Právě tam se řešily justiční problémy lidí, kterým bylo potřeba pomoct – od trestu i peněz. Úplatky za kladné vyřízení justičního problému se pak dějí „naprosto legálně“ přes advokátní kanceláře. Proto někteří advokáti stojí tolik peněz. Ne že by byli tak dobří, ale znají někoho, kdo v případě trestního stíhání umí zatáhnout za záchrannou brzdu.

Musím ale také uvést, že znám celou řadu rozumných státních zástupců i soudců – většinou na úrovni okresů – kteří o těchto praktikách vědí, ale nemohou s tím nic dělat. Bohužel.

Pokud by se potvrdilo, že česká justice trpí tím, co ve svých reportážích popisujete, co by se podle vás mělo stát? Stačí výměna lidí na klíčových postech, nebo je nutná hlubší systémová změna?

Velmi těžká otázka. Je třeba odstřihnout lobbistické skupiny, o kterých jsem mluvil, od koryt. Je třeba ty „kamarádíčkovské“ vazby zpřetrhat. Bylo by dobře, kdyby do politiky přišla nová mladá krev, která nemá vazby na minulé vlády, režimy, lobbisty atd. Je třeba jednoznačně určit odpovědnost státních zástupců a soudců.

Každé tři roky hloubkově prověřit jejich majetkové poměry včetně rodinných příslušníků. Každé tři roky by měli justiční pracovníci dokázat, že mají na to vykonávat jednu z nejdůležitějších profesí tohoto státu – rozhodovat o osudech lidí. Například formou nějakého přezkoušení pod Ministerstvem spravedlnosti. Ta kontrola a odpovědnost tady prostě chybí.