Tuž sem se nechal přesvědčit, abych zhlednul předvolebni dvuhodinovu debatu vudcu našich polityckych stran. Řeknu vam jedno – zkazil sem si večer.

Možna to je tym, že televizu nesleduju a politycke debaty sem naposledy viděl, když tam excelovala Bubilkova s Otikem. Musim teda konstatovat, že od te doby se hodně změnilo. Hlavně ty kulisy. Vždycky sem obdivoval Ein Kessel Buntes, jak to ty synci z NDR dokazali tak fajně načančat. Mam radost, že už to umíme tež. Už zme je dohnali. Dokonce aji obsah byl podobny. Ein Kessel Buntes se kdysik nejlip sledovala tak, že člověk měl ztišeny zvuk na nulu, a sledoval enem ty obskurni postavičky, kere tam exhibovaly.

Zrobil sem chybu, že sem nezvolil stejny postup při sledovani teho včerejšího panoptyka.

Scena byla připravena profesionalně, dvanact apoštolu, modre pozadi a do teho svitily reflektory světelne slupy vzhuru ke světlym zitřkum. To ale není nic noveho, to už použila Leni Riefenstahl ve sve Olympii v šestatřicatem a všeci vime, kaj to vedlo. Vepředu byly také patniky, jak se za nima vždycky schovaval Husak nebo Brežněv. Červena hadra už neni v modě, tak to povlikli našedo. Je zvlaštni, jak barvy určuju, jaky bude výsledek. Za červenyma patnikama hřimal Husak, že „hranica nie je žiadne korzo“ a podobne bolševicke žvasty. Za šedyma patnikama nas čekala – šeď. Nic. Nuda. Prazdne mluvici hlavy. Zrobil sem chybu, že sem nechal puštěny ten zvuk, vyšlo by to nastejno.

A ještě jedna věc mě zaujala, ten naš česky šlendryjan. Furt stejny jak v dobach NDR. Místo dvanacti patniku jich sehnali enem deset. To je jedine vysvětleni, proč tam chyběli vudci Realistu a Svobodnych – Robejšek a Mach. Ale zato tam byli vudci takych obskurnich stran, jako su Zeleni, nebo STAN. Společne maju jen to, že se tež do Sněmovny nedostanu…

Kura, řika se tym šefum furt vudci? Fakt už sem televizu dluho neviděl…

No a to je asi tak všecko. O obsahu te debaty se nemá cenu zmiňovat. Ještě nikdy sem neslyšel cosik tak zbytečneho. Zatimco lidi zajimaju uplně jiné věci, deset chlopu nesmyslně žvatlalo o reformě zdravotnictvi… A mimochodem, debata dvanacti, nebo deseti, je stejně blba jak u stolu v hospodě. Tež si řeknete dvě tři věty a pak mlčite a posluchate druhé, bo se na vas nedostane…

A tak když to zhrnu a zapomenu na to, jake politycke bandy jednotlive osoby zastupovaly, pak nejsympatyčtěji pusobil Bělobradek, za nim pak Kalousek, Okamura a Filip. Jejich řeč těla byla jasna, bylo vidět, že věři temu, co řikaju, navíc s nadhledem a usměvem. Obsah jejich programu fčil neřešim. Pak tam byly šedive myši typu Stropnickeho, Fialy a Farskeho. Nechapu, jak može cosik takeho vest stranu. No a jestli kdosik prohral, pak to byl Babiš. Že je ten synek nervozni, když na něho všeci utoči, to se není čemu divit. Že člověk zalže v přimem přenosu, to se stane, ale když mu moderator řekne, že právě lhal, neměl by říkat, že nelže. Ale co bylo nejhorši, to byly okamžiky, kdy se Babišovi publikum smalo. A to by se politykovi stavat nemělo, aby se mu lidi smali.

Bo jak se mu smali, začal sem se těšit, že moderator přeruši tok mluveneho slova, a na scenu vběhne Dean Reed. A to by byla asi nejlepší scena večerního programu…

Koho volit?

Ja vam nebudu říkat, koho mate volit a koho ni. Mate vlastní hlavu. Malu analizu zrobit možu, bo za to člověk nic neda, aspoň mi pak možete nadavat, jak sem se spletl. Zeberu to po řadě, ale protože to už su važne věci, dame to spisovně:

SPD (15-20 %) Pracovitý a ambiciózní Tomio Okamura přežil rozkol ve vlastní (bývalé) straně a dokázal přetáhnout většinu bývalých i mnoho nových voličů k SPD. Marno liberálním médiím argumentovat populismem (což není nic jiného, než vyslyšení přání a potřeb lidu), nepomohlo ani označování voličů SPD za nevzdělané, chudé, či frustrované. Ze vzestupu SPD lze vinit pouze a jedině tradiční strany, které nedokázaly uvěřitelně zpracovat témata lidí, jako jsou lichva, dluhové pasti, exekuce, nedostatečná podpora rodin s dětmi a koneckonců i obava ze zasažení Česka nedávnou evropskou pandemií neřízené ekonomické migrace. To vše dokázal Okamura uchopit a (pro své voliče) srozumitelně komunikovat, včetně často dost zjednodušujících receptů na řešení. Že je Okamura naprostý pragmatik, politické obchody mu jdou dobře a jeho strana není postavena na vnitřních demokratických principech, je pro jeho voliče nepodstatné, neboť vůdcovský princip řadě z nich imponuje a z něj vycházející rizika nevidí, nebo je pokládá za marginální.

ANO (18-22 %) Andreje Babiše opravdu štvalo, že mu kluci ve Sněmovně ukazujou záda, tak si založil stranu, aby své zájmy prosadil napřímo. Věříme mu, že ho štvaly vpravdě šílené poměry, kdy si několik vlivových skupin a na ně napojené strany de facto zprivatizovaly většinu republiky a na něj tak zbylo méně. ANO nasálo podivuhodný mix lidí, počínaje bolševickou rozvědčicí Kleslovou, zadluženým a proto ovladatelným hercem Stropnickým na straně jedné, avšak zásadovou a respektovanou právničkou a rektorkou Helenou Válkovou, či Pavlem Šrámkem, farmářem z Plzeňska a místopředsedou zahraničního výboru Sněmovny na straně druhé. Dlužno dodat, že v ANO je celá řada dalších osobností, které ve svých pozicích dělaly a dělají dobrou práci a jejich vztahy s Velkým Vůdcem nelze označit za idylické, což se projevilo i na jejich odsunu na nevolitelná místa krajských kandidátek, odkud bez vaší pomoci nemají šanci zasáhnout do věcí veřejných. Vysoká a volitelná místa si consigliore Faltýnek a televizní detektiv Stropnický obsadili poslušnými kašpárky, s nimiž nebudou muset ve Sněmovně tolik diskutovat. Je mnoho důvodů, proč ANO nevolit. Jeho šéf je despotický a jeho metody jsou v souladu s jeho minulostí agenta komunistické státní bezpečnosti. Pokud však Babišovi přesto věříte, nebo prostě chcete, aby zatočil se všemi podvodníky (což jsme zřejmě my všichni) a hodláte volit ANO, rozhodně kroužkujte kvalitní kandidáty, které v ANO málokdy najdete na čelných pozicích kandidátek. Chcete koblihu?

KSČM (12-15 %) nelze upřít konzistenci a čitelnost, stejně jako schopnost zobchodovat kdejaké hlasování ve Sněmovně. Opoziční role jim sluší, když už nebyla (paradoxně) činnost KSČM zakázána zákonem, který znemožňuje propagaci totalitních, vražedných a společensky destruktivních směrů, mezi které komunismus beze vší pochyby od začátku patří. K dobru lze komunistům přičíst to, že k řadě oblastí mezinárodní politiky se vyjadřují příměji, přesněji a méně mlží – z opozice si to mohou snáze dovolit. Další kladnou stránkou KSČM je snaha o obhajobu strategických národních zájmů a zdrojů – tyto agendy je KSČM schopná vnutit i velkým stranám, které naopak strategické zájmy ČR zobchodovávají ve svůj prospěch. KSČM by tak ve Sněmovně zůstat měla, koneckonců své voliče nikdy neztratí. Marxisty a anarchisty prolezlé české humanitní univerzity chrlí každoročně stovky mladých lidí, do nichž vtiskly vpravdě komunistickou společenskou doktrínu. Komunisté nevymřou, ale volit z nostalgie byste je neměli. Komunisté vždy používají demokracii stejně, jako rakovina zdravé buňky.

ODS (10-14 %) obsahuje proudy liberální i konzervativní, eurofilní i euroskeptické. Neopovrhuje národními zájmy, hlásí se ke střední třídě, k podnikatelskému stavu a k únosné daňové zátěži. ODS se zbavila značné části vlivu svých kmotrů za dobu, kdy je nemohla nijak saturovat. Je to strana demokratická, republikánská a v novodobých dějinách ČR ji lze již označit za tradiční. Víme, co od ní můžeme čekat. Vysoko na kandidátkách je celá řada kvalitních lidí s dlouholetými zkušenostmi z komunální politiky. Nadšení z ODS jistě namístě není, jistou míru skepse vzhledem k minulosti chápeme, i tak se jedná o nejvíce racionální volbu mezi pravicovými subjekty, kdy máte jistotu, že váš hlas nepropadne i slušnou pravděpodobnost konzistence jednání vedení strany po volbách. Zahraniční politika by byla kriticky prozápadní, ale se silným akcentem na národní zájmy. Postoj k (neřízené ekonomické) migraci má ODS zdrženlivý a v mantinelech práva. ODS v příštích letech čeká souboj jejího rostoucího konzervativního křídla Klause ml. s převážně liberálním vedením současného předsedy, jehož nikdo nezná.

ČSSD (10-14 %) je taktéž tradiční, demokratickou stranou, která jako ODS obsahuje křídla konzervativně nacionální (tradiční socdem), tak liberálně internacionální – které nyní vládne. ČSSD je též předvídatelná strana, tedy víte, že můžete čekat růst, či aspoň nesnižování sociálních transferů, politiku následování a přijímání nadnárodních agend bez kritického zhodnocení, princip silného státu, zasahujícího do individuálních občanských práv je blízký ultraliberálnímu křídlu ČSSD. Zejména ale ČSSD převzala po ODS štafetu plundrování krajských rozpočtů, provizní systém ze státních zakázek a přetvoření klíčových státních podniků v zemi ve stranické i osobní penězovody. ČSSD a.s. je dle mínění mnohých analytiků z oblasti národní bezpečnosti nejmocnější mafií v ČR, tradičně propojenou i s organizovaných zločinem. Nicméně jí nelze upřít péči o sociálně slabší a méně integrované skupiny obyvatel, stejně jako snahu, aby se ekonomicky aktivní přesunuli do pozice závislých na silném státu. Mezi liberály a národními konzervativci v ČSSD je propastný rozdíl v přístupu k migraci, srovnejte např. Dienstbiera a Chvojku na straně jedné, Chovance a Foldynu na straně druhé.

KDU-ČSL (5-7 %) Strana, která opouští své věřící konzervativní voliče a postupně se stává mixem TOP 09 a konzervativního křídla ČSSD, a.s. zažila vzestup za vlády dua Bělobrádek a Jurečka za významné pomoci temné postavy českého byznysu a politiky – Luďka Sekyry, který svůj vliv na veřejnou sféru kromě dvou výše jmenovaných projektuje i přes Hermana a Halíka. Jedinou a šrámy pochyb poznamenanou postavou, která může KDU vrátit zpět na konzervativní, národní a křesťanské koleje, je hejtman Čunek. KDU je osobou Hermanovou ve vleku německých zájmů v ČR, které zdaleka nejsou vždy ve shodě se zájmy českými. KDU navíc nasála extremistické osobnosti typu Gabala, jehož názory a postoje jsou s konzervativní a národní politikou v kontradikci. Hermanovo působení na ministerstvu kultury je spojeno se závratně rostoucími rozpočty mnoha velkých oprav a rekonstrukcí a s velkou skepsí odborné veřejnosti ohledně řízení resortu. Pro křesťany a tradicionalisty je KDU-ČSL bohužel stále méně a méně logickou volbou. Jejich kampaň i program jsou značně vágní. KDU je známa povolební flexibilitou, kdy není příliš jasné, s kým a až kam je vlastně ochotna zajít a zda vůbec bude schopná hájit jakékoliv konzervativní postoje. Volbou KDU-ČSL nic nezkazíte, ani nezlepšíte. Amorfní politická hmota, sloužící k výplni mezi skutečnými nárožními kameny Sněmovny i vlády. KDU-ČSL je strana prounijní, prozápadní, její postoj k migraci je – jako u všeho v souvislosti s KDU-ČSL – nečitelný. Neodsuzují, ani neschvalují žádný konkrétní přístup (např. kvóty), nabízejí pouze obecné fráze o ochraně vnějších hranic unie a o vyšší efektivitě repatriací.

Nedostanou se přes pět procent

Realisté – žel nemají příliš velkou šanci. Jejich volbu vám vymlouvat nebudu. Jejich kampaň začala dokonce v předstihu, ale prof. Robejška média vesměs okázale ignorovala a Realisté tak měli jen málo prostoru. Další chybou je absence známých tváří vysoko na kandidátce. Tedy – ne, že by Realisté nedisponovali týmem vysoce ceněných spolupracovníků, od ekonoma Pavla Kohouta, přes egyptologa Bártu až po managera Jana Mühlfeita. Nesporně zajímavá je kandidatura zbrojaře Jiřího Hynka na prezidenta. Mnoho aspektů projektu realistů je ale haleno tajemnou mlhou, včetně zákulisních diskusí o vlivu Víta Bárty a Marka Dospivy na projekt, řízený úzkým kruhem „zasvěcenců“. Zahraničněpolitické postoje realistů akcentují národní zájmy a větší autonomii české politiky na ose Západ–Východ i značnou skepsi k projektu Evropské unie v její současné podobě. Realisté se prezentují jako strana tvrdě obhajující národní zájmy ČR. Jako taková by měla – byť jako zatím marginální – mít své místo na české parlamentní scéně.

Svobodní zase doplácejí na své elitářství a uzavřenost. Jako vždy odmítli nabízené ruce ostatních pravicových uskupení ke spolupráci a tak – jako vždy – zůstanou stát před branami Sněmovny. Což je veliká škoda a řadu potenciálních voličů této strany to velice hněvá. Nekompromisnost je obdivuhodná vlastnost, ale reálnou politiku s ní dělat nejde. Ideje a postoje Svobodných tak budou ve Sněmovně mnoha zastáncům malého státu a velkých svobod občanů citelně chybět. Jejich volbou byste, bohužel, ztratili hlas. Nemají šanci. Jaká škoda!

Dobře, že se nedostanou přes pět procent

STAN vznikl jako velmi nadějný projekt, sdružující úspěšné komunální politiky, snažící se, aby stát a kraje neignorovaly potřeby měst a obcí. Nicméně byl zprivatizován Pravdou&Láskou sro, která jej postupně přetvořila na pohrobka středově liberálních projektů typu Unie svobody. STAN ovládli zkušení pragmatici, snažící se přichycením tu k TOP09, tu ke KDU-ČSL udržet ve velké parlamentní hře. Je to škoda – opravdová strana starostů, která se plně soustředí na princip decentralizace moci a přerozdělování a podporu oprávněných zájmů obcí a měst, by v Parlamentu mohla udělat mnoho dobrého. Pokud to STAN včas nepochopí, skončí brzy v propadlišti dějin. Jeho místo a smysl je tak nyní spíše v krajských zastupitelstvech a tím i v krajských volbách. Nyní by váš hlas nejspíše propadl – STAN se do Sněmovny nedostane.

Zelení se letos do Sněmovny nedostanou. Matěj Stropnický – Conchita Wurst české politiky – si vydobyl tak vzácně shodnou averzi ze strany všech myslitelných vrstev občanů, že pohřbil jakékoliv naděje Zelených. V jeho pojetí se proměnili na protispolečenskou platformu, kombinující marxismus s anarchií. Stropnický se jako politik nechvalně proslavil naprostým pohřbením všech směrů rozvoje Prahy a v ní je už několik let persona non grata. Tento svůj „úspěch“ se mu následně podařilo přenést i do volebních preferencí Zelených. Chcete-li akcentovat ochranu životního prostředí, volte snad raději TOP 09, tamní středoví liberálové mají k této agendě autenticky kladný vztah.

ODA – nejsme si jistí, že Sehnalova kandidatura není následek prohrané hospodské sázky, nebo kanadský žert. Výběr témat kampaně i deklarovaných postojů by tomu napovídal. Každopádně toto uskupení nemá žádnou šanci na vstup do Sněmovny a vrhá stín na kdysi vcelku dobře vnímanou značku ODA, která své místo v politice měla svého času právem.

Piráti jsou mezinárodně koordinovaný projekt progresivní levice, který v sobě díky tomu míchá prvky libertariánství, marxismu i anarchie v nepoživatelném mixu, s hezkou polevou mladých, chytrých tváří z humanitních univerzit Evropy, vtipnými slogany a logy. Zdánlivě působí jako nový, svěží vítr v politice. Nenechte se mýlit. To jen nadnárodní progresivisté diverzifikují své nástroje vlivu v Evropě. Piráti jsou jedním z nich a jejich životnost je v přímé úměře s programovým obsahem. Stačí se podívat do zemí na západ od našich hranic, kde pirátský příběh nastoupil, dosáhl vrcholu a rychle odešel na politické hnojiště o léta dříve než u nás. Piráti mají velice blízko i k militantním anarchistickým bojůvkám, jejichž definice se nebezpečně blíží teroristickým organizacím. Piráti jsou taktéž stranou „vítačů“, tedy lidi, podporujících neorganizovanou masovou ekonomickou migraci, jaká probíhala v Evropě před rokem až dvěma. Za způsob, jakým se Pirátům podařilo obalamutit nemalé množství mladých (podívejte se na výsledky studentských voleb nanečisto) i starších si ale zaslouží uznání.

TOP 09 strana měla jako každý projekt bratří kružítek a úhelníků svůj vnitřní kruh zasvěcenců, který věděl co chce (udržení Kapsche a svých podílů ve hře, podíl na porcování medvěda církevních restitucí atd.) a vnější obal, kterému byl prostřednictvím velmi dobré kampaně a všeobecné podpory médií (bratrská láska) předestřen příběh ochránců odkazu Velkého a nesmrtelného vůdce, jakož i liberální demokracie, „powered by OKD“. Projekt, postrádající s výjimkou obecně neakceptovatelného infant terrible české politiky a projektového manažera Kalouska jakékoliv šířeji akceptovatelné osobnosti s výjimkou Jeho Jasnosti knížete z Orlíku, začal ztrácet dech s prohranou první přímou prezidentskou volbou, která ustavila tvrdé jádro odpůrců TOP 09, kteří od té doby mají stranu v hledáčku a ztrpčují jí život. Nepomohlo ani neúspěšné období vlády nad pražskou radnicí, po němž zbyla pachuť amatérismu, kombinovaného s aktivismem. TOP 09 charakterizuje obrovská míra pokrytectví po celou dobu vlastní komunikace k veřejnosti. Ráda zapomíná na vlastní skandály, na vlastní vysoké funkcionáře přijímající dotace, proti kterým tak bojuje, na poslední chvíli se snaží tvářit rezervovaně vůči migraci a zapomíná na výroky svého emeritního předsedy, kterého lze s klidem označit za „vítače“. Čas TOP 09 se nejspíše naplňuje a nic na tom nezmění ani fakt, že možná s odřenýma ušima přelezou pětiprocentní hranici pro vstup do Sněmovny. TOPka chce euro, vidí ruského agenta pod postelí i v chladničce, je proamerickou a probruselskou stranou, nejsem si však jist, zda je – aspoň trochu – stranou pročeskou.