„Postpracovní společnost“. Pojem, který v článku o knižní novince představuje Deník Alarm. Překonávat je prý třeba nejen pracovní návyky kapitalismu, ale i jiné historické křivdy.

Nick Srnicek je levicový myslitel, propagující teorii „akceleracionismu“. Tento radikální koncept vychází z principu, že reakcí na stále zrychlující vývoj techniky a kapitalismu musí být stále rychlejší a dynamičtější proměna společnosti. Dvaačtyřicetiletý Kanaďan s diplomem z filozofie a psychologie na University of Ontario se prezentuje jako expert na digitální ekonomii.

Jeho životní i akademickou partnerkou je Helen Hester, která na londýnské škole filmu, médií a designu přednáší o genderu a kulturní politice. Napsala k tomu třeba knihu Tlustý sex: Nové směry v teorii a aktivismu.

Dvojice spojila bádání a společnou zkušenost tří potomků v knize Až skončí práce. Pojednání o fungování domácnosti coby „boje o volný čas“ ústí v dekonstrukci samotného konceptu rodiny, jak je společností tradičně vnímán. „Nemůžeme mluvit o levicovém požadavku na umenšení pracovního břemene, aniž bychom nemluvili také o tzv. práci sociální reprodukce,“ tvrdí autoři Nick Srnicek a Helen Hester.

Reprodukce a udržování společnosti podle nich spočívá i v takových věcech, jako je příprava a produkce jídla, hygiena, zdravotní a sociální péče, výchova, vzdělání nebo úklid. Část těchto služeb se odehrává prostřednictvím smluvních kontraktů, ale část probíhá v rámci rodiny, neplaceně a padá převážně na ženy.

Emancipace, o kterou levice neustále usiluje, podle autorů nikdy nemůže nastat, pokud jsou ženy nuceny trávit část času činnostmi, které by si jinak nezvolily.

„Skutečně svobodné bytosti jsme tehdy, když máme dostatečný prostor a čas položit si těžkou a existenciální otázku, jak naložit se svým životem, s časem, který nám zbývá. Zároveň jsme svobodní tehdy, když máme možnost tyto své touhy realizovat. Neměla by nám v tom bránit nutnost obživy, ale ani nutnost úklidu, vaření nebo péče o druhé,“ uvažují nad knihou v textu v Deníku Alarm.

Ten již nedávno nabídl rozhovor s Nickem Srnickem k příležitosti Dne otců, ve kterém zcela zavrhl koncept tradiční rodiny jako neefektivní. Zatímco muži podle autorů tráví „volný čas“ skutečně volně, u žen obnáší péči o děti nebo domácnost. Důvody spatřují ve „společenských normách“, které například velí v domácnosti uklidit, když má přijít návštěva. A rovněž v samotné instituci rodiny.

Dvojice autorů přímo odkazuje na knihu Zrušte rodinu britské teoretičky Sophie Lewis, kterou v českém prostředí dlouhodobě propagují lidé kolem webu Druhá směna.

Tyto teorie Srnicek a Hester přebírají a podpírají vybranými statistikami. „Celá řada statistik je v rukou Srnicka a Hester nekompromisní. Rodina je zkrátka zcela neefektivní nástroj a pracoviště, které není vůči ženám vůbec fér, a to napříč celou Evropou, USA, a to i v těch genderově nejrovnějších společnostech. Tak mluví data,“ konstatuje Deník Alarm.

Autorka textu a překladatelka knihy Tereza Stejskalová, kurátorka a teoretička zabývající se (post)socialistickou vizuální kulturou z feministické a postkoloniální perspektivy, nad argumenty připouští, že není socioložka, ale svůj souhlas argumentuje citacemi z internetových skupin.

Podle Jana Gregora z Aliance pro rodinu jsou tyto úvahy přes argumentaci efektivitou spíše ideologické a totalitářské. Většinová společnost podle Gregora „jasně uznává pozitivní příběh přirozené rodiny, kdy muž a žena se milují a spolupracují a doplňují se v nezastupitelných rolích ve prospěch svých vlastních dětí“.

A pak je tu alternativní příběh, ve kterém se spolupráce prezentuje jako konflikt mezi mužem a ženou. „Snaží se nás přesvědčit o odvěkém konfliktu mezi mužem a ženou, aby své vlastní negativní pojetí světa přenesli na celou společnost,“ říká Gregor pro ParlamentníListy.cz.

Příběh stojící na nenávisti je podle něj právě proto příběhem totalitářů. Kniha Srnicka a Huntové podle něj ukazuje takový svět velmi plasticky, on sám však raději preferuje pozitivní vnímání a svobodu.

„Rodina proto nemá být ústředním místem péče. Místo rodiny Hester se Srnickem volají po komunitní péči. Taková péče o závislé osoby by se rozprostřela mezi vícero lidí, ne nutně biologicky spřízněných, a vícero institucí tak, aby pečující, zvláště v obdobích, která jsou na péči velmi náročná, mohli delegovat část zátěže jinam a aby péče byla v co největší možné míře svobodně zvolenou aktivitou,“ navrhují autoři.

Cestou, jak dosáhnout „spravedlivější distribuci práce sociální reprodukce“, je podle dua autorů komunitní péče. Ta je však neslučitelná s kapitalismem a s jeho fixací na zisk. Proto bychom měli překonat toto kritérium a nahradit jej „veřejným blahobytem“. „Veřejný blahobyt je navíc mnohem ekologičtější, udržitelnější a cenově dostupnější, než jakýkoliv individuální blahobyt,“ vysvětlují.

Téma rodiny a překonání tohoto starého konceptu soužití je pro progresivní autory tématem dlouhodobě.

Profesor Ivo Možný ve své práci Sociologie rodiny z roku 1999 rozebíral, jak byli vizí rodinné revoluce, která by rozbila pouta patriarchátu, fascinováni radikální socialisté již od Karla Marxe a Bedřicha Engelse.

Kniha Augusta Bebela Žena a socialismus z roku 1879, prezentující manželství v kategoriích otroctví, byla svými úvahami o osvobození ženy skrze revoluci považována za východisko ještě v sedmdesátých letech století dvacátého. Teorie, že nukleární rodina a kapitalismus se vzájemně podmiňují a tvoří dvě strany „vykořisťování“, se podle něj začaly intenzivněji rozvíjet od 60. let 20. století, zejména v německé Frankfurtské škole a ve francouzském neomarxismu.

Rekapituloval rovněž vývoj ve feministických teoriích, vycházející z premisy, že práce v domácnosti je relevantním pracovním výkonem, ale není tržně ohodnocena, a proto se stala prací druhořadou.

Profesor Možný, který před rokem 1989 pracoval také v manželské poradně, patřil sám k mezinárodně uznávaným teoretikům rodiny coby společenského fenoménu. Ve své knize o sociologických aspektech komunistického režimu v Československu popisoval realizované experimenty s „překonáváním“ rodiny v padesátých letech, aby v sedmdesátých a osmdesátých naopak „rodina kolonizovala stát“ a stala se v mnoha směrech základem společenské smlouvy za normalizace.

Právě tyto důkazy vitálnosti konceptu rodiny proti experimentům jejího rozbíjení patřily k zásadnímu badatelskému odkazu profesora Možného.