Karvinsko patří mezi oblasti, kde se hůře dýchá prakticky celý rok. Jak je to vlastně u vás s těmi „slavnými“ kotlíkovými dotacemi? Pomohly vám?

Kotlíkové dotace je něco, co bylo vymyšleno v Moravskoslezském kraji asi před deseti lety. Celou dobu se kraj snaží prosadit, aby stát něco dělal pro to, aby se stav životního prostředí obecně, a ovzduší zejména, změnil. Mechanismus se tedy vymyslel, aby se vyměnily kotle na pevná paliva. My jsme město specifické v tom, že máme nejhustší zasídlištněnost – tedy koncentraci obyvatel v sídlištních útvarech. Jsou tu po válce v různých časových etapách postavená sídliště, kde bydlí 80 procent obyvatel a zbytek je rozptýlená rodinná zástavba – a to je otázka těch kotlíků. Takže ten poměr je 80 na dvacet. A nyní zkoumáme, kolik těch kotlů vlastně je, protože máme zhruba 2 000 domků a u nich potřebujeme nutně zjistit, kolik z nich má kotle na pevná paliva. Občané vám něco řeknou nebo také neřeknou. Potřebujeme rovněž vědět, kolik z nich provedlo výměnu.

Takže plyn nebo uhlí, to není jasné volba…

Vrátím se do 90. let, kdy byla státní politikou podpora plynofikace. Každý dostal 12 000 korun příspěvek na pořízení přípojky plynu, jako město jsme v tom působili při přijímání dotace. Je plynofikováno celé město a prakticky všude plynofikace je. Lidé si to i díky naší dotaci koupili. A hned pak došlo, jak bylo dobrým zvykem se vším v tomto státě, ke zvýšení ceny plynu. Lidé tedy počkali, až možná kontrola nebude hrozit a potom si začali pořizovat znovu kotle na pevná paliva, protože je to prostě všechno přišlo levněji. Dnes náklady na vytopení domu se zhruba pohybují kolem 40 000 korun. Když máte toto za plyn a při dnešních cenách uhlí, tak vám přijde racionální opět topit pevným palivem. To, že je to neekologické, to je druhá věc. Přesto, že se snažíme lidi přemlouvat, jsou tady další technologie, jako třeba tepelná čerpadla. Ti progresivnější občané do toho jdou. Ale ti, kteří tady žijí celá léta, tomu nevěří. Jim bude vykládat, kdo chce, co chce, ono je to nezajímá. Je smutné, že mají takovou zkušenost.

Čtrnáct miliard jde v celé republice na kotlíky. Ne na severní Moravě a ve Slezsku, kde je situace nejhorší. Ale Šumava, Krkonoše. Pražák si potřebuje prostě vybavit chatu. Mně to přijde nefér proto, že to vzniklo při řešení problému tam, kde je nejhorší, tedy u nás. Takže tady je 14 miliard, ale nám to nepomohlo v ničem. My máme vyměněných 120 kotlů z 2 000. A já nemám nástroj, jak lidi dotlačit ke změně. Oni mají nabídku od nás, že jim to vyřídíme, že dostanou sto procent, pokud to tedy nebude stát 140 nebo ještě více tisíc. Přesto do toho nejdou, nevěří systému. Jsou to důchodci, je to nezajímá, ať si to řeší, kdo chce. To způsobila cenová politika tohoto státu.

Chceme po Ministerstvu životního prostředí, aby nám dalo dotaci do rozpočtu, abychom to těm lidem, ten rozdíl třeba 20 000 korun, platili. Když nám ukážou fakturu a zaplatili za topení čtyřicet tisíc, my bychom jim proplatili zpětně dvacet. Aby se to prostě vyrovnalo.

Jistě však existují krásně psané grafy, vyšperkované tabulky, podklady, zprávy, materiály…

První etapa byla, že to bylo nastavené jen na pevná paliva. Byly tu kotle na uhlí, byť jiné emisní třídy, ale pořád jde o zplodiny horší, než je plyn. Chceme, aby se mimořádným způsobem řešila mimořádná situace tady. My se nemůžeme vyrovnat s tím, že program Ministerstva životního prostředí ke zlepšování kvality ovzduší je hutný, s miliony statistických ukazatelů. Ať se podíváte namátkově, na co chcete, u všech škodlivin, všude jsme na tom nejhůře. Polétavý prach, benzoapyren a další. Při řešení programu zlepšování životního prostředí ministerstvo nemá žádné řešení. Jsou tam desítky opatření – místní, lokální. Řeknou vám – navrhněte si, co tam chcete. My si navrhneme, oni s námi chtějí spolupracovat, ale pak nám oznámí, že do roku 2030 se u nás, ať se udělá, co chce, situace nezmění. Protože jsme ovlivněni sousedním Polskem. Tam jsou na úplném startu. To nechápu, co náš stát dělal těch dvacet let; a každému to bylo fuk. Poláci si při vstupních vyjednáváních do EU stanovili výjimku, do které jim nikdo nevrtal. Že je to občanská záležitost polských občanů, a společnost do toho nevrtá. Mají prostě emisní limity vyšší než naše. Ale to je jejich vnitrostátní záležitost. Že to tamním lidem nevadí, to nechápu. Když mi však ministerstvo řekne, že ať děláme, co chceme, tak konkrétně u nás nebude žádná změna, tak co tedy máme dělat?

Máme další programovací období, máme poskytnout informace, které chceme, a oni to dají do zpráv. Ale to je ono – my v Praze potřebujeme podklady, pak to budeme pouštět, pokud nám to třeba v Bruselu schválí. A když neschválí, tak se neděje nic. Sejdou se hlavy otevřené – docent Šrám, odborník na důsledky nekvalitního životního prostředí pro genetický fond a zdraví. Akademik, odborník. Výstupem dlouholetého zkoumání genofondu novorozeňat u nás a v Českých Budějovicích je konstatování, že u nás je to špatně. Výzkum jako takový nezmění nic. A odehrává se desítky let. Nám to v ničem nepomůže. V loňském roce pan docent a místní univerzity a akademická sféra dostali grant 400 milionů korun na další pětileté období, aby zkoumali totéž. A výstupem má být, že nás seznámí s výsledky. Ne, že se tu něco změní. Za tu cenu ty kotlíky tady byly ne na deset, ale dvacet let. My potřebujeme řešení tady a teď. Že nám budou akademici vyprávět, že to tu máme špatné, to my víme. To se nikam k ničemu neposune. Možná argumentačně pro Ministerstvo životního prostředí ano. Ale my potřebujeme do naší městské kasy nasypat peníze, abychom je mohli lidem dát. My na to prostě nemáme.