V rámci dopoledního diskusního panelu na bruselské konferenci The War Against the Past (Válka proti minulosti) si slovo vzala maďarská historička Katalin Deme, jedna ze spoluzakladatelek židovských muzeí v Prešově a v Bratislavě. Přítomným posluchačům sdělila, že jakožto člověk, který vyrůstal v době komunismu, má s pokusy o přepisování historie svou vlastní bohatou zkušenost. „Na minulost útočili a některé pasáže se pokoušeli vymazat nebo přepsat,“ řekla. Uvedla, že je neustále důležité klást si otázku, co je smyslem historie a odkud pocházíme. 

Jako příklad uvedla, že u exponátů v židovských muzeích dříve chyběly informace o tom, komu předměty patřily, nebo zásadní informace o tom, že tito lidé, stejně jako dalších 70 tisíc moravských a českých židů, byli zavražděni během holokaustu. „To ticho a prázdnota kolem těchto předmětů motivovaly mě a mnoho dalších k otevření nových dveří a kladení otázek,“ řekla.

Publiku, ve kterém byli zhruba z poloviny zastoupeni lidé ze západní Evropy, kteří nemají přímou zkušenost s komunismem, připomněla roli samizdatu za železnou oponou. „Všichni jsme věděli, že žijeme ve lži,“ uvedla klíčový aspekt z doby před rokem 1989. „Když žijete ve lži, vybudujete si obrannou strategii, dříve či později si na ni vybudujete alergii a začnete se ptát po pravdě.“ Po lavině událostí roku 1989 a následném rozdělení Československa se Deme jako příslušnice maďarské menšiny ocitla v novém státním útvaru. Tuto dobu označila za nejsmysluplnější období svého života, kdy docházelo k postupnému odkrývání pravdy o minulosti.

Historička Katalin Deme

Podle Deme se, co se týče historického bádání, jednalo o velmi svobodnou dobu. V roce 2004 středoevropské státy vstoupily do EU a Deme i jejích kolegů se zmocnilo nadšení z toho, že jejich země nyní skutečně náleží do Evropy se vším všudy. Vyrůstaly nové památníky, muzea a pomníky dějinným událostem. Poměry se ale s postupujícím časem změnily. „Najednou jsme si uvědomili, že jsme se ocitli v novém ‚režimu pravdy‘. A že tento režim je dokonce mnohem složitější, komplexnější a náročnější než ten starý ‚režim lži‘.“ Najednou bylo podle Deme složité rozlišit, kde je pravda a kde je lež.

Po Katalin Deme se slova ujal britský historik Lawrence Goldman. Bývalý dlouholetý ředitel Oxfordského slovníku národní biografie a také šéf Ústavu historického výzkumu na University of London nejprve vyjádřil svůj obdiv k dílu Franka Furediho, které četl již jako mladý vyučující na Oxfordu.

Knihu The War Against the Past označil za nejdůležitější vyjádření intelektuální výzvy, které na Západě čelíme, které bylo v posledních letech publikováno. Upozornil i na vlastní snahu v rámci organizace History Reclaimed. Jedná se o uskupení více než čtyřiceti britských historiků a mnoha jejich podporovatelů, kteří se „snaží zabránit zkreslování historie ze strany mnoha ideologií“.

Goldman hovořil o zkušenosti své dcery, britské diplomatky, která byla vyslána během počáteční fáze ruské agrese vůči Ukrajině do Kyjeva. Tam navštívila památník Masakru v Babim Jaru, který ukrajinská vláda otevřela v roce 2016. Goldman připomněl, že dříve desítky tisíc obětí nacistického masakru připomínal starý sovětský památník vztyčený 35 let po masakru, který ale historii vykládal jinak. Podle Sovětů šlo o sovětské občany a vojáky zavražděné nacisty. O vraždění židů nebylo na sovětském památníku ani zmínky. Goldman dodal, že možná i proto, že Sověti věděli, že lžou, nebyl tento památník umístěn přímo u rokle, kde se masakr odehrál, ale o kus dál.