Hned na začátek se podívejme do Spojených států amerických. Překvapil Vás nedávný útok na exprezidenta Trumpa?

Nejprve mě prosím omluvte, jestli moje odpovědi budou místy neúplné, budu-li kolidovat s tématy, jež píšu pro nový časopis TO, kde jsem teď pravidelným komentátorem a který má podle gentlemen´s agreement na moje nápady přednostní právo. A teď k Vaší první otázce… 

Nepřekvapil, hádal jsem, že dřív či později se o to někdo pokusí, když všechny dosavadní pokusy o jeho likvidaci politickou, mediální a společenskou nepřinášely ten výsledek, jaký si jeho odpůrci přejí, tedy dobrovolný odchod z politiky nebo právně podloženou diskvalifikaci. Ať jeho politiku nebo osobnost hodnotí kdo jakkoli, nedá se mu upřít statečnost a odhodlání, které vysoce převyšují jeho případné zájmy egoistické či narcistické – jak na ně mnozí rádi upozorňují. Což by mohlo i některé jeho odpůrce přesvědčit, že záchrana Ameriky coby demokraticky řízené světové velmoci je u něho přednostním zájmem nadřazeným jeho osobním bezpečnostním zájmům. Komentátory, kteří stále o Trumpovi píší jako o nějaké pohromě, která zničí demokracii, by mohlo konečně trknout, že americká demokracie je smrtelně ohrožena právě teď, a horší to už být nemůže.  

Překvapilo mě, jak těsně to Trump přežil, a docela chápu nábožensky založené Američany, že věří v zásah Boží a tedy i Trumpovo Bohem požehnané poslání. Jeden americký rabín to s odvoláním na nedokonalé biblické hrdiny dokonce vyjádřil takto: „Bůh si nevybírá osoby správného charakteru, nýbrž osoby správné pro daný úkol.“

Možná mě taky překvapilo množství reakcí Trumpových odpůrců typu „škoda, že se netrefil“. A průzkum, podle něhož až třetina voličů Demokratické strany věří, že si Trump ten atentát inscenoval sám, aby si posílil publicitu. Což by nám mohlo potvrzovat, jak těžce je Amerika psychicky nemocná a jak těžké bude ji léčit, pokud se o to ještě někdo pokusí. A protože bez zdravé a silné Ameriky nemůže přežít ani demokratická Evropa, týká se to zatraceně hluboce i nás, i když s tím nic nemůžeme dělat. Teda kromě toho, že bychom hlídali, abychom takto hluboce neonemocněli i my.       

A když se podíváme i na nedávný atentát na slovenského premiéra Fica, co toto všechno vypovídá o náladě ve společnosti?

Právě to, že jsme tou nemocí ohroženi i my, soudíce podle množství podobných reakcí typu „škoda, že ho nezabil“. Ta nemoc spočívá v tom, že lidi jiného politického pohledu vnímáme ne už jen jako pouhé protivníky či protihráče, s nimiž bychom se měli sportovně utkávat ve věcných argumentech, nýbrž jako nepřátele, které musíme zničit v bitvě na život a na smrt.      

Co říci k rozhodnutí amerického prezidenta Bidena znovu nekandidovat?

Vypadá to spíš jako příkaz jeho zákulisních loutkářů, kteří stranu řídí, než jeho vlastní rozhodnutí. Po jeho televizním výkonu proti Trumpovi jim došlo, že už je opravdu mentálně nepřítomen. Dokonce se objevují dohady, a nemusí nutně vtipálkovské, že on o tom svém odstoupení ještě ani neví.    

A jak vidíte šance Kamaly Harrisové proti právě Donaldu Trumpovi? Čím nejvíce voliče oslovuje?

Lepší, než měl Biden, díky svému zachovalému a pohlednému ženství a příslušnosti k rasové menšině, i když ta na ní není moc vidět. Politickými schopnostmi se zatím nevyznamenala, její mluvené projevy jsou plné opakovaných klišé, takže máme-li věřit teorii zákulisního „velitelství“ Obamova, bude i ona podobně snadno řiditelná a pomalý pochod k trvalé vládě jedné strany bude pokračovat. Nasvědčuje tomu i její snaha o prosazení volebního práva neobčanů, tedy nezavedení povinnosti prokazovat se dokumentem potvrzujícím občanství. Těch nově přišedších neobčanů vděčných Bidenovi se už odhaduje na 10 milionů, a to je hodně vítězných hlasů. Dovedu si ji těžko představit jako velitelku silné velmoci a pod jejím prezidentstvím bych se bál o ten stále ještě jakž takž „svobodný svět“.