Vládou navržený kandidát na eurokomisaře Jozef Síkela dlouhodobě pokukoval po silném portfoliu v oblasti energetiky i obchodu. To ostatně podle zákulisních informací slibovala i staronová šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Jenže na poslední chvíli se situace změnila a Síkela získal jen post pro mezinárodní partnerství.

Vládní představitelé narychlo vymysleli pozitivní PR, že jde o silné ekonomické portfolio s tisícovkou zaměstnanců a příležitostmi pro české firmy v zemích třetího světa.

„Chtěli jsme silné ekonomické portfolio, a to jsme i dostali, je to dobrá zpráva pro ČR,“ snažil se chlácholit premiér Fiala s tím, že Síkela bude spravovat největší rozpočet, který kdy měl český komisař na starosti.

„Povedlo se! Vyjednali jsme silné ekonomické portfolio v Evropské komisi,“ přidal se ministr práce a sociálních věc Marian Jurečka (KDU-ČSL).

Jenže opozice i ostatní neparlamentní strany mají jasno, jde o propadák.

„Ta silná portfolia mají jiní. Španělsko, Francie a Dánsko mají energetiku. Obchod má Slovensko. Silní komisaři jsou i z Pobaltí. Takže jak napsal pan Topolánek, Evropa s námi, teda s Fialou a Síkelou ze STAN, vyjebala, pěkně, tak středně,“ prohlásil poslanec ANO Jiří Mašek.

„Jde o zcela nepřekvapivý políček do tváře České republiky a jejím občanům. Ve skutečnosti jde opět o portfolio bez reálného vlivu, které ČR nijak nepomůže. Pan Síkela bude akorát znovu dělat špinavou práci pro Brusel, na což je naše vláda zvyklá… nejméně od dob předsednictví!“ komentovala Síkelovo portfolio europoslankyně Kateřina Konečná (STAČILO!).

Stejně to vidí řada expertů, politologů a bývalých politiků. Spisovatel Ondřej Neff se zamýšlí nad tím, proč Ursula von der Leyenová uštědřila Česku takový políček. Mohl by za tím být například fakt, že Fialova vláda nenominovala muže i ženu, jak šéfka Komise žádala.

„Bude to energetika… bude to obchod… nakonec to pro Jozefa Síkelu je komisariát pro partnerství a pomoc rozvojovému světu (i když, co je to dnes rozvojový svět, když se svět kolem nás, kam oko dohlédne, rozvíjí, kdežto Evropa upadá). Pavel Telička v rozhovoru s Novinkami vyčítá vládě, že měla poslechnout Ursulu von der Leyenovou a kromě Síkely nabídnout i ženu… Jak číst toto sdělení zkušeného unijního harcovníka? Že se vláda České republiky měla podvolit rozmaru císařovny, která vysílá své požadavky bez ohledu na předem daná pravidla? Doufejme, že to tak nemyslel, ale je těžké se tomu dojmu ubránit,“ píše Neff v komentáři v deníku Neviditelný pes.

Síkelovu vysněnou energetiku místo toho dostal dánský politik Dan Jorgensen, který je specialistou na klima a energetiku. „Místo Síkely se komisařkou pro energetiku taky mohla stát zelená fanatička Teresa Riberová. Z ní je místopředsedkyně pro ‚konkurenceschopný přechod‘ zelené ekonomiky na ještě zelenější, s ní půjdeme z deště pod okap. Kolik že budeme stavět jaderných bloků?“ ptá se sarkasticky Neff.

Síkelův post je podle něj jednoznačně studená sprcha pro vládu Petra Fialy. „Fiala se ztrapňuje víc než obvykle, když si pochvaluje, jakého úspěchu jsme dosáhli,“ tvrdí Neff.

„Ano, Síkelova funkce je důstojnější, než jakou dosud zastávala Věra Jourová, pověřená mrskat metlou Maďary a taky Poláky, dokud se nepolepšili a nezačali rušit televizi a vyhazovat soudce. K funkci patří generální ředitelství, dokonce o síle tří tisíc lidí – pro srovnání, armádní brigáda o síle tří praporů má taky asi tolik mužů, takže kdyby Síkelovo generální ředitelství nasadili u Kurska, mohlo by prorazit frontu,“ pokračuje spisovatel v nadsázce a dodává, že teď už bude jen na Síkelovi, jak si bude počínat.

Podle Neffa si ale nelze nevšimnout, že Evropská unie tak trochu spěje ke vzoru tehdejší rakousko-uherské monarchie. „Vidina modelu podle vzoru někdejší Vídně a monarchie se čím dál silněji vtírá zvláště pak po posledních volbách, které dopadly výrazným vyjádřením vůle po změně, na což bruselský establishment po volbách reagoval upevněním levicových pozic v čele se zoufale neúspěšnou Ursulou von der Leyenovou,“ srovnává Neff.

A tuto paralelu vidí i novinář Petr Holub, který také na úvod komentáře pro iROZHLAS.cz analyzuje Síkelův post jako naprostou tragédii. „Vysvětlit národu, že Jozef Síkela získal důležitý post evropského komisaře, je zřejmě nad síly i toho nejschopnějšího marketingového pracovníka. Pokud se mluvilo o tom, že na starost dostane zahraniční obchod Evropské unie, případně energetickou transformaci, pak funkce komisaře pro rozvojovou pomoc zemím třetího světa není ani slušnou cenou útěchy,“ má jasno Holub.

Česká politika by se podle Holuba měla z tohoto neúspěchu poučit a místo přesvědčování, jak se to povedlo, se proti Evropské unii začít více vymezovat. Jen tak s námi bude Brusel počítat jako se silným státem, který všechno neodkývá.

„Zkušenost se Síkelovou nominací může pomoci české politice, aby se efektivněji vymezila proti Evropské unii jako celku. Češi dnes slouží k pobavení informovaným představitelům ostatních národů – a zdá se, že při své komunikaci s Bruselem udělali nějakou chybu, případně že využívají dlouhodobě chybnou strategii,“ tvrdí Holub a také nabízí srovnání s Rakouskem-Uherskem.

„Také tehdy posílali Češi a Moravané do Vídně návrhy svých kandidátů na ministerská křesla – a přinejmenším zpočátku nebyli příliš úspěšní. Přednost dostávali nejen Němci a Maďaři, ale dokonce Poláci, Slovinci a Italové. Nominovat ministra se podařilo až v roce 1879, když vláda premiéra Eduarda Taaffeho potřebovala pomoc českých poslanců říšské rady. O dohodu s Vídní stála tehdy dominantní tuzemská strana Staročechů, proto její konzervativní lídři ocenili, když Taaffe povolal za ministra moravského právníka Aloise Pražáka. Byl to pokrok, Češi ale museli připustit, že jejich kandidát byl pouze ministrem druhého řádu, tedy bez portfeje,“ připomíná Holub historické dění.

Nedůstojná pozice ve Vídni se nelíbila liberálním Mladočechům, kteří nakonec Taaffeho vládu o čtrnáct let později svrhli. „Byli kritizovaní za to, že zbytečným radikalismem komplikují vztah s Vídní, a de facto tím likvidují jakýkoli český vliv na rakouskou politiku. To ovšem byly liché výčitky, protože ani příští vlády se dlouho bez Čechů neobešly. Tentokrát si zdejší politici nechali za podporu zaplatit lepší měnou a získali v roce 1898 pro Josefa Kaizla místo ministra financí – tedy jeden ze tří nejdůležitějších vládních postů,“ pokračuje Holub ve výkladu dějin.

Poučení z toho je zřejmé, Čechům se ani tehdy nevyplatilo, když vycházeli až příliš vstříc císaři s vírou, že jejich věrnou spolupráci a dobrou vůli ocení. „Je pravda, že od vídeňské vlády získali řadu praktických výhod, přesto zůstávali dlouhou dobu prosebníky, kteří museli čekat na to, až si jich císař a jeho premiér všimli. To bylo pouze ve chvíli, když je ve Vídni k něčemu nutně potřebovali. Lepší proto bylo zablokovat říšskou radu, aby si vídeňské vládní kruhy uvědomily, že bez dohody s Čechy nebude monarchie fungovat,“ upozorňuje Holub, že pro národní cíle bylo lepší ukázat politickou sílu.

„Také tentokrát Češi příliš důvěřují Bruselu – nejen v tom ohledu, že spoléhají na jeho osvícenou vládu, ale také v očekávání, že jim Evropská komise oplatí funkcemi. Třeba za to, jak ji podrželi v důležitých hlasováních Evropského parlamentu a jak dobře zvládli evropské předsednictví. Byly to marné naděje,“ je zřejmé podle Holuba.

Tuto chybu ale podle něj neudělala jen vláda Petra Fialy, ale i ty předcházející. „Nemá smysl z toho vinit pouze vládu Petra Fialy, že nedokázala prosadit nic lepšího a že oslabila roli Čechů v Bruselu. Komisariát pro transparenci, který dosud řídila Věra Jourová, byl tak bezvýznamný, že se po jejím odchodu prostě zrušil,“ připomíná Holub.

Holub dodává, že bylo chybou čekat od evropských špiček, že zadarmo nabídnou něco lepšího. „Evropskou unii jako takovou je třeba podporovat, ale možná by občas stálo za to nějakou z evropských strategií zablokovat. Aby si v Bruselu uvědomili, že nějací Češi vůbec existují a že bez nich se o evropské politice rozhodovat nedá,“ dodává novinář, že české vlády by měly ukázat více rozhodnosti.