Platí to všude. Jenom si všimněte, jak se k vám najednou jako obratem začne chovat prodavačka, když jsme vlídní. V devadesáti procentech případů bude také vlídná.

Ve své funkci dělám všechno, abych přesvědčil úředníky našeho úřadu, aby byli k lidem vlídní. Jenomže bez vaší podpory to prostě nepůjde. Nebudete-li se pokoušet také chovat vlídně, patrně příliš neuspěji. Mohu úředníky nutit, ale pokud to bude jenom z donucení, vytratí se obsah. Vytratí se z jejich reakce upřímnost a bude málo věrohodná.

Stykem s úřady netrávíme převážnou část života. Stykem s lidmi ano. To neznamená nic jiného, než potřebu změnit chování vůči sobě samým.

Výhrůžky a vydírání nesluší nikomu

Výhrůžky, vydírání nesluší úřadům ani lidem. K neznámému člověku bychom neměli a priori přistupovat s nedůvěrou, která snadno přeroste v aroganci. Se špatně potlačovanou agresivitou. Takový přístup vždycky zavání nedostatkem sebedůvěry, vlastní nejistotou. Přestaňme se prosím neustále vzájemně vychovávat. Začněme se tolerovat. Tím samozřejmě nemyslím tolerovat protispolečenské chování. Jde mi pouze o obyčejnou lidskou toleranci vkusu, zájmů a hodnot. Respektujme druhého člověka. Respektujme jeho lidství. Dříve nebo později se i on naučí respektovat nás. Opusťme to klukovské: Zahoď ten kámen – zahodím, až ho zahodíš ty. Taková cesta nikam nevede. Nikdo pak ten kámen nemůže zahodit první, aniž by ztratil svou důstojnost. A chodit pořád s kamením po kapsách není pohodlné.

Neočekávám, že se po přečtení této úvahy stane zázrak. Ale pokud se každý z nás pokusí jenom zcela nepatrně zjemnit své chování vůči druhým, bude to téměř jistě znát. Svět kolem nás se určitě stane příjemnějším.