Chatky a místa pro stanování jsou na jižním Plzeňsku i Klatovsku osiřelé. Vyhledávaný Velký rybník u obce Žinkovy nedaleko Nepomuku je poloprázdný. Místo zahraničního jazyka je zde slyšet maximálně moravský přízvuk. A to ještě sporadicky…

Ani bludný Holanďan…

„Vždyť to vidíte, Holanďan tady není žádný,“ ukazuje rukou kolem jeden ze správců. „Všechno jsou tu tuzemci.“ Potvrzuje trend zvýšeného zájmu o obytné nikoliv přívěsy, ale karavany. „Lidé si je už nepůjčují, ale rovnou kupují, to je trend posledních dvou let.“ A letos je to prý velmi znatelné.

Voda je chladná, ale nikoli studená. Jenže bičující vítr a studený déšť nikoho neláká do vody. Snad jen prckové využívají veliké kaluže, aby se brouzdali nebo jimi projížděli a „myli“ své hračky. A tak se odpočívá, popíjí a nebo houbaří – hub všech možných druhů je jako máku.

Evidence na recepci je precizní, ukázání dokladu o očkování, nebo o prodělání nemoci covid-19, je samozřejmostí. Lidé to berou „sportovně“, spíše s úsměvem. „Někdo by chtěl, abychom plavali i s rouškama na hubě, ale ať si to zkusí,“ pochichtává se u sklenice oroseného piva muž středních let. „Ale je tady klid, žádní uřvaní, uječení turisté ze zahraničí,“ libuje si o něco starší žena.

Personál samozřejmě není nadšen, že využití restauračních prostor zdejšího občerstvení je spíše sporadické. „Ale alespoň něco,“ konstatuje suše obsluha.

Bouřkové mraky létají oblohou. Ráno mlha, přes den parno, po poledni se vytahují neuvěřitelně masivní bílá mračna a pak už zase jen studený „slejvák“.

Neděste – už tak je to (možná) děsivé

Obdobná situace je v rekreačním zařízení u Hnačovského rybníka nedaleko Plánice na Klatovsku. I tady je nálada „uplakaná“, závěsy padajícího deště jsou k nevydržení. „Za pár dní máme promočené všechno možné a nechce to schnout,“ stěžuje si maminka třech malých dětí. Ty si vesele šustí v pláštěnkách a capají v barevných gumových holínkách do nekonečné řady kaluží.

O covidu se tu moc nepovídá. Nikdo nenadává, nikdo nechválí. „Prostě je to tak, co naděláme,“ říká starší muž, který se sem vydal rybařit. „Člověk si zvykne – i na smrt. Ale tak dramatické to není,“ konstatuje optimisticky. Na dotaz, zdali je očkován, pokývá hlavou a nezapomene nás napomenout, abychom „...nešířili zbytečné špatné zprávy, protože může být lépe, ale také hůře…“ A tak ať prý vzpomínáme, jak to bylo před pár lety, kdy se tady nedalo hnout, kdy chatky byly zarezervované od začátku jara a auta jezdila sem a tam. „To byl frmol!“ vzpomíná muž. „Kde ty loňské sněhy jsou…“

Lidé jsou spíše znepokojení klimatem. Takové změny, divné studené deště, vítr a vichřice a africké bouřky, prý nejsou jen tak. „Pánu Bohu už došla trpělivost a je to znamení,“ konstatuje stará paní o hůlce, která je tady kolikátou sezónu. Ještě prý za bolševika…

Cizinci mají svých starostí a obav dost

„Covidu utečeme, nebo si ho pohlídáme, ale zastavíme nějak ty blesky, ten strašnej vítr a déšť? “ ptá se sama sebe. Právě oblast jižního Plzeňska a Klatovska byla postižena silnou vichřicí. Naštěstí nikoliv tornádem, ale spoušť nejen v lesích byla značná.

„Němci a Holanďané se sem bojí,“ říká mladík. „Slováci do Čech pomalu nesmí, ti se bojí obstrukcí při návratu. A v Německu a Beneluxu je teď přece zle, obrovské záplavy a lidé mají fakt jiné starosti než jet podpořit českou ekonomiku…“ A tak si prý musíme vystačit sami. Jestli to zvládneme, je prý jen na nás, protože každý „si hraje na svém písečku“.  A dodává: „Polákům jsme u zádele, Rusy najednou k smrti nenávidíme a bratři Slováci mají železnou oponu. A Amíci jsou za oceánem. Ty by zase v tom jejich ohnivém pekle potřebovaly ty hektolitry vody u nás, co spadnou a už se ani nevsáknou do země a rychle odtečou…“