Za komunismu vystudoval práva, ale raději šel dělat topiče, knihovníka nebo sanitáře na ubytovně pro „osoby bez přístřeší“. „To byly práce, které mi umožňovaly si říct, že dělám něco užitečného, co má smysl, a zároveň se příliš nemusím zapojovat do něčeho, co se mi zdá jako zmar,“ vysvětluje Stanislav Novotný ve velkém rozhovoru pro Šifru, který si můžete přečíst v aktuálním vydání v tištěné nebo digitální formě. „Neměl jsem s tím žádné velké problémy. Vybral jsem si to dobrovolně, a ani jsem nikdy neměl potřebu vyčítat někomu, že si zvolil tuto cestu. Já jsem to tak prostě dělat nechtěl, to je celé. Když došlo potom k té změně, říkal jsem sice, že nechci nikomu nic vyčítat, ale nechci také, aby nejagilnější viníci marasmu převlékli kabát a dávali nám lekce z morálky a demokracie. Což se dnes děje opravdu ve velkém a to mě rozčiluje.“

 

 

V rozhovoru pro Šifru poodkryl, jak to v 90. letech vypadalo na ministerstvu vnitra, a především zmínil zásadní skutečnost, která je postupem let stále více zřejmá. "Situace byla velmi divoká a nepřehledná, protože se tak trošku přestávalo už na začátku 90. let rozlišovat, kdo je kdo. Lidé byli sice formálně, oficiálně zařazováni do nějakých skupin, ale tak snadné to nebylo, protože tady byl dlouhodobě před listopadem 1989 připravován převrat a různí lidé hráli různé hry. Je to jako vlézt do klubka zmijí, kde kdekdo něco předstírá. Postupně člověk zjišťoval, že o to, co se proklamuje navenek, ani tak nejde."

 

Když se Stanislav Novotný začal zajímat o to, co se vlastně před listopadem dělo a proč, a chtěl hlouběji prozkoumat minulost, začal překážet. V archivech zažil nejedno překvapení. „Některé byly vybrakované. Bylo jasné, že se musí něco zamlžit – a to v mnoha věcech a v mnoha patrech. Například z Ostrovní ulice, kde byl archiv starých materiálů Státní bezpečnosti ještě z 50. let, odjely dvě naložené Avie již v roce 1988, kdy už byla v běhu příprava převratu. Odjely na sovětské vojenské letiště. Na Správě vývoje automatizace SNB na Pankráci, kde byly tehdy počítače, o jakých se nám ještě ani nesnilo, se také ztratil magnetický záznam, který se jmenoval Centrální poznatkový fond. Na tomto nosiči byly všechny informace o lidech, kteří byli nějakým způsobem exponovaní. Ten se taky odvezl. Mimochodem, zaujalo mě v prosinci 1989 třeba i to, že u těchto věcí, o kterých jsem mluvil, pracovala dáma, která se poté přesunula na pracoviště, které vydávalo lustrační osvědčení. Všechno bylo ošetřeno,“ prozradil bývalý policejní prezident, který se zajímal i o to, jak to bylo s privatizací Lucerny a jejím kontroverzním prodejem firmě Chemapol.