Zaujalo jej, že dost diskutujících se nezabývalo samotnou hrou, ale barvou pleti většiny francouzských hráčů. „Nebavili se o krásném gólu Dimitri Payeta, ale o čistotě rasy. Jako by nešlo o fotbalové informace, ale o proslulý der Sturmer Julia Streichera. V debatě se objevil i názor, že kdyby bylo v našem národním týmu tolik ‚nebílých‘, přišel by jistě o hodně fanoušků,“ píše Kučera.

Celý text je ZDE

Jemu samému je jedno, kdo reprezentuje jeho vlast. „Reprezentuje-li ji dobře a s vůlí získat pro ni co nejvíc, nechť je třeba fialový. Mně je i fuk, kdo v mé zemi bydlí. Když ctí její zákony, respektuje místní zvyky a platí řádně daně, může mít jakýkoliv odstín, modlit se ke kterémukoliv bohu, tančit, jaké chce, tance, jíst, co mu chutná, pít nebo abstinovat, ba ať si i kouří marjánku…,“ svěřil se Kučera se svým názorem. Není si ovšem jist, zda něco takového může fungovat v masovém měřítku prolínání kultur.

Svěřil se také se svým zážitkem, po kterém mu „nebylo dobře“.

Na stanici metra Flora stály dvě dámy, poněkud značně nad střední věk, leč udržované, až elegantní. Dle mluvy i vcelku kultivované. Přistoupilo k nim děvče a optalo se, kudy že na Žižkov. Kamsi k Ohradě. Jedna z dam podala dívce přesný popis cesty. Načež slečna typicky pubertálně zavřískla: „Lucille!“ A odkudsi se vynořila mladičká, velmi krásná černoška a přidala se ke své kamarádce. Povídala si s ní stejnou češtinou, jakou na refýži hovořili i ostatní.

„Nastoupil jsem pak do vozu elektrické dráhy s oběma udržovanými dámami. A tam ta, která před tím poradila děvčatům kudy kam, řekla (ještě hlasitěji, než před tím mluvila venku, asi abychom její veřejné mínění slyšeli všichni): ‚Kdybych bývala věděla, že se kamarádí s tou čmoudicí (pozoruhodné obohacení českého jazyka o feminimum od mužského rodu „čmoud“, asi dle vzoru „had – hadice“), tak bych jí poslala někam do prdele!‘,“ dovyprávěl svůj zážitek Kučera s tím, že mu po něm nebylo „nijak dobře“.