Východiskem textu na pomezí reportáže, eseje a odborného pojednání je otázka, co by se dělo, kdyby lidé v jednu chvíli zmizeli z povrchu Země. Tedy všichni lidé. Důvod spekulace je sice nevyřčený, ale zřejmý: teprve když si nás odmyslíme a představíme si, "co bude dál", odkryje se náš současný, přítomný vliv. Umožní nám to uvědomit si, které naše zásahy do životního prostředí budou viditelné, dokud bude existovat nějaký svět, ve kterém je bude možné zaznamenat.

A naopak, které z našich "nadčasových" děl příroda bezděčně smaže, takže se nikdy nikdo nedoví, že jsme se jimi svého času honosili. V neposlední řadě umožňuje "nepravděpodobná, ale přesto nikoli nemožná" počáteční podmínka autorovi předvést, kolik každodenní, nenápadné a současně brutální lopoty stálo a stojí naši civilizaci, aby své pozice vůči přírodě obhájila.

Alan Weisman je americký spisovatel, novinář a pedagog, vystudoval původně literaturu. Až dosud se však profesně věnoval především žurnalistice, ať už jako redaktor a reportér agentury Homelands Production, anebo jako vysokoškolský profesor. Na Arizonské univerzitě v současnosti vede vedle kurzů pro adepty novinářského řemesla také latinoamerické semináře. Etabloval se jako autor textů balancujících na hranici mezi publicistikou a populárně-naučnou literaturou.

Děkujeme Nakladatelství Dokořán za poskytnutí recenzního výtisku pro tento článek.