David Prachař soudí, že nejdůležitější je dát naší existenci také duchovní rozměr. Opakovaně se pozastavuje nad neodvolatelností současného premiéra Babiše, hovoří také o tom, že peníze jsou pro tuto společnost bohužel měřítkem všeho. Historici nás prý jednou budou hodnotit velmi kriticky. A týká se to jak ekologie, tak i kultury, jež podle něj zažívá rovněž nebývalý útlum.

Čím jsou pro vás Vánoce a vnímáte je jako svátky náboženské, či spíše tradiční svátky konzumu?

Tak samozřejmě je to čas obdarování blízkých, a pokud jde o ten konzum, ten narůstá, je to už taková kulisa toho všeho, ale kdo se mu chce ubránit, tak má svobodnou vůli se tomu vyhnout. Ale období Vánoc a vůbec adventu by mělo být především  dobou rozjímání a časem, kdy dokážeme zpomalit své životní tempo a dát tomu všemu také ten duchovní rozměr. Samozřejmě že v praxi se to bohužel děje většinou zcela opačně. Tedy že vládne spěch a shon.

Česká společnost se momentálně politicky a sociologicky dělí na aktivní občany, kteří organizují a navštěvují demonstrace, a na pasivní většinu, která se nijak neangažuje. A mezi těmito dvěma tábory panuje často dosti velká nevraživost. Jaká je atmosféra ve vašem okolí, to znamená především mezi kolegy – umělci?

Tak já mám okolo sebe spíše lidi, kteří mají zájem nějakým způsobem aktivně projevit tu svoji občanskou vůli – třeba v tom smyslu, že si nepřejeme premiéra – estébáka. Protože opravdu 30 let po revoluci, to jsme si nezasloužili. Každopádně je důležité, že každý z nás má tu možnost projevit  svobodnou vůli a dát najevo svůj nesouhlas tím, že půjdu demonstrovat a aktivně se projevím. Já to považuji přímo za občanskou povinnost. Ale ona to není jen otázka Babiše. Ten Babiš je jen takový hrot ledovce.

Pro mě osobně je to už za hranicí demokratické společnosti, to je zkrátka něco, co úplně vybočuje. A ve spojení s Hradem to vytváří takový dost nepěkný tandem. No a ta společnost se může bránit de facto jedině tak, že někde svolá nějakou protestní akci, na které se sejde třeba 200 tisíc lidí – a to je dobře! To je naděje, že ta společnost není úplně mrtvá, že není rezistentní a že jí to všechno není úplně jedno.

Říkáte 200 tisíc lidí, ale takto se mohou scházet třeba až do voleb a reálný výsledek v podobě politické změny je stále v nedohlednu. Má to tedy smysl?

Víte, to je to samé, jako když se ptali, jestli v padesátých letech ti duchovní něco zmohli v těch kriminálech, kde seděli. Samozřejmě že zmohli. Už třeba tím, že svým spoluvězňům ten kriminál pomohli přežít a sami neohrozili svého ducha, své duševní zdraví. Byla to zkrátka nějaká výpověď a nějaká energie, která se po letech ukázala jako správná.
A tady přece nejde o to, svrhnout, zabít, udusit apod., jde jen o to, svobodně říct, že já s tím nesouhlasím.

Ale já se v kontextu s Babišem obávám spíše jiného scénáře. A sice že Babiš třeba i odstoupí – jeho peníze, jeho duši a člověčenství to určitě nijak neohrozí.

Ale bude to za něj dělat nějaká jeho nastrčená figurka, v podstatě jeho zaměstnanec. Nakonec se, dá-li bůh, změní i něco na Hradě.  

Problém je, že ta společnost už je opravdu hodně otrávená.

Ať to dopadne, jak to dopadne, tak se potom po letech dozvíme v nějaké historické knize ostrou kritiku a zhodnocení, co to vlastně bylo za společnost? Jaké hodnoty vzývala? A co Česko znamenalo v kontextu Evropské unie? Vždyť my na jedné straně opakujeme, že chceme zůstat součástí EU – ale na druhou stranu, když Evropská komise vydá nějakou zprávu, která se nás bytostně dotýká, tak ji premiér okamžitě vyhlásí za lživou a nepodloženou. A nám by to nemělo být jedno, protože my jako země v tom jedeme všichni s ním. Když si někdo třeba ve Španělsku koupí noviny, tak se tam v podstatě dočte, že jsme země trotlů, země, za kterou se člověk musí stydět!

Stále se řeší otázka, zda a jak jsme se dokázali, či nedokázali vyrovnat s komunismem. Před soudem by měli stanout někdejší vysocí představitelé totalitní vlády Miloš Jakeš a Lubomír Štrougal. Ptám se „qui bono“ – aneb hezky česky – co si na nich teď ještě vezmeme?

No, jestliže se společnost domluví na tom, že komunistický systém byl prostě zločinný, tak tito lidé, kteří nesli velkou zodpovědnost, by měli být potrestaní, i kdyby to bylo pouze formální. Ale důležité je, aby to bylo jasně vysloveno, a společnost by to tak měla chápat. Pak není možné, aby například předseda komunistů Filip uvedl, že sdružení Milion chvilek údajně stálo za nějakým hackerským útokem! Jak si to může dovolit? Co je to za věčné dementní výpady 30 let po revoluci? Jak to má ta společnost pak unést?

Ale abych se vrátil k tomu odsouzení nebo obžalování někdejších komunistických pohlavárů, tak ve výsledku to stejně dopadne tak, že Štrougal vydá knihu a koupí si jí víc lidí než vzpomínky na Havla. Ale tak to prostě funguje.

No jistě, tak masový vrah má pro čtenáře mnohem větší esprit než třeba šéf Akademie věd. Ale zpět k tomu vyrovnání se s komunismem, už se nám to povedlo, či nikoliv?

No, já myslím, že se za tu dobu řada lidí, která ji prožila, tak trochu stydí. Protože si uvědomme, že dobrá polovina lidí v téhle zemi vlastně spolupracovala. Pozor! Já to neodsuzuju. Člověk musel v tom režimu nějak fungovat, mít rodinu a uživit ji, to se dá pochopit. Ale kdo dneska přizná, že se za něco stydí? První reakce vždycky je, že to je lež, že to tak nebylo a že to je falešné nebo nastrčené. Kdo na rovinu přizná, že byl v nějakém kontextu nucen podepsat spolupráci s StB? Já znovu říkám, že přece není dáno, že kdo tehdy něco podepsal, tak je dneska nějaká zrůda – to tak vůbec není, to jsou totiž složité lidské osudy. Ale to duševno v těch lidech zůstane, i když budou lhát, nebo mluvit pravdu. A to si musí každý vyřešit sám v sobě, já nikoho nesoudím. Pak to ale dopadá tak, že naše společnost si vůbec neví rady s Andrejem Babišem – je to estébák, nebo není, vzal, nebo nevzal 100 miliard ze státních rezerv, je odpovědný za kauzu Čapí hnízdo – no, kde to jsme? Vždyť je to už opravdu komické.

Davide, vy jste při našem posledním rozhovoru použil výraz finanční totalita, čímž je myšleno, že tato společnost peníze povýšila z pouhého prostředku na samotný finální cíl, prostě na smysl života. Zkrátka peníze jako novodobá mantra. Jakou máme šanci z tohoto bludného kruhu vybřednout?

Víte, to není jenom náš problém, ale vlastně celé civilizace, která není schopná se poučit. Proto existuje jen jediná možnost, že tato společnost doplatí na všechny ty své ekonomické touhy. Rapidně zchudne a teprve poté si některé věci snad uvědomí. Ale v době rozkvětu, v době konjunktury si nic takového určitě nepřipustí. Četl jsem nedávno článek od jednoho historika, který tam psal, že se hrozně mýlíme, že Římská říše se nerozpadla jen kvůli nájezdům barbarů či vyhoření té ideologie, ale prioritně si podepsala svůj rozsudek smrti tím, že finančně nemyslela vůbec na zítřek. Prostě v Římě se nešetřilo, nikdo nepřemýšlel, co bude dělat, až bude hůř. A to teď neděláme ani my a současná společnost to ani dělat nebude, protože Evropané se řídí heslem žít a užít, žijeme jen dnes, ale absolutně odmítají myslet na ty, kteří přijdou po nás. A přitom by to bylo nutně potřeba.

Jenomže investovat peníze do krajiny, do řešení problému zadržování vody a vůbec do ekologie, to se dnes nenosí. Ta společnost tím vším atrofuje a stává se nezřízeně závislá na penězích a na ekonomickém růstu.

Možná tu tak trochu mizí ta střední třída, která je vždycky páteří každé společnosti.

Ano, to máte pravdu, střední třída mizí a naopak se prohlubuje rozdíl mezi těmi hodně bohatými a poměrně bohatými a mezi těmi chudými.

Dobrá, tak ale co s tím? Kdo z opravdu schopných lidí tohoto státu by se chtěl dnes angažovat v politice a něco změnit?

No, to je právě problém, protože my jsme obklopeni takovým vakuem, kdy do politiky už nikdo erudovaný nechce, protože to smrdí. Anebo tam jdou lidi ze zcela zištných, často finančních důvodů anebo tam jdou pitomci, kteří hlásají ty samé fráze, jako hlásali komunisti. A především tu chybějí nějaké duchovní a mravní autority, protože o tom se dneska mluví jako o nějakém plebsu, který tu společnost spíš otravuje, než aby ji někam vedl. To jsou ty lidi, kteří jen do všeho šťourají a říká se jim „havlisti“, „duchaři“ nebo „pravdoláskaři“. Takže to, co bylo dřív normální, je nenormální a vzývá se prostě jedině ta meta úspěchu a peněz.

Na druhé straně, já budu malinko kritický, protože vidím, jak se projevuje takovéto elitářství té „pražské kavárny“. To jsou lidé, kteří velmi rigorózně kádrují každého – a pokud s nimi jen trochu nesouhlasí, je to nepřítel. A takovéto manýry zkrátka leckoho odradí, čemuž se také nelze divit.

Víte, pražská kavárna, to je hrozně široký pojem. Ale já se pohybuji mezi lidmi, kteří se neprezentují jako pražská kavárna, přesto jsou vzdělaní a inteligentní, a když toho mají jednou za čas plné zuby, tak se umějí ozvat a dát o sobě vědět. Protože – a už poněkolikáté a naposledy se k tomu vracím – nikdo nechceme premiéra, který je tak neuvěřitelně zdiskreditovaný. Vždyť už je to fakt trapný, ale proč si tím  kazit ještě Vánoce. Já myslím, že přes všechno bychom se měli právě v tomto čase zamyslet nad tím, jak žijeme a co všechno máme a jaké marginální problémy přitom řešíme. A v těch marginálních problémech si ještě necháme s.át na hlavu takovými lidmi, jako jsou Babiš a Zeman, tak to je teda vážně smutný.

Davide, vy si stěžujete na absenci mravních a duchovních hodnot ve společnosti. Nicméně coby herec Národního divadla v tom přece můžete leccos udělat. Česká divadla by přece měla divákům ukazovat právě tu absurditu doby, ve které žijeme…

No, jenomže já když se rozhlížím v tom divadelním světě,  vidím, že ten mainstream tak neuvěřitelně klesl a ta jeho kvalita tak šíleně uvadá, že už je to na úrovni skutečně alarmující. Takže já z toho mám spíše strach.
Kultura samozřejmě je fenomén sám o sobě, ale bohužel vidím, jak se ty žebříčky hodnot i v té kultuře za posledních 30 let tak snížily, že dneska třeba slovo celebrita už se týká prakticky každého druhého občana a ta měřítka jsou opravdu mizerná, to se úplně vymklo z těch původních hodnot.
A to, musím říct, mě teda opravdu hodně mrzí.

Rozhovor vedl Tomáš Procházka.