Poslední dvojice volebních průzkumů agentur Kantar a STEM nepřinesla nic moc nového. Strany, které jsme dlouhodobě vnímali jako levici, se neustále propadají v popularitě u voličů.

Ať je to přejmenovaná „zelená“ a „LGBT“ Šmardova SOCDEM, koketující nyní s Přísahou bývalého neúspěšného policajta Šlachty… Ať je to KSČM, snažící se o alianci národoveckých sil zprava od Václava Klause, Jana Skalického a Jindřicha Rajchla doleva po Josefa Skálu… Či křesťanská levice okolo KDU-ČSL, tápající mezi levicovým papežem, tradičně lidoveckou politikou „ani čehý, ani hot“ a charitou namísto sociální politiky. Trochu osaměle a mlčenlivě stojí stranou nová ČSSD, ve kterou se bývalá sociální demokratka Jana Volfová pokouší proměnit Českou suverenitu. Volfová sice zachránila značku sociální demokracie, kterou Michal Šmarda odkopl jako toulavého psa, ale neví si s ní rady.

Levice po Zemanově odchodu do penze mlčí, mezi lidi nechodí, sociální ani zdravotní témata nezvedá, vládu nekritizuje, a když, pak hlasem tak tenkým, že ji není slyšet. Voličům se nesmí divit, zaslouží si i dál zůstat mimo Sněmovnu. Přestože Česko je tradičně levicový stát, tyto partaje bude volit jen blázen nebo senilní nostalgik.

Odbory sice vyjednávají celý rok, ale krotce. Aby vládu nerozzlobily. „Konec levné práce“ jen přidáním mzdy nenastane. Od velkých zisků izolované kroky odborářů, volající po zvýšení mzdy, jen pomáhají roztáčet spotřebitelskou inflaci. Víc peněz ve výplatě je okamžitě kompenzováno vyšší cenou zboží spotřebního koše. A nejde jen o nutellu! Levici nedošlo, že musí usilovat o vyšší podíl na zisku firem pro zaměstnance i stát a nedovolit odliv zisků do zahraničí.

To ale znamená radikální změnu, aby většinu daní platily nadnárodní firmy, jejichž rukama projdou miliardy, ne babičky z vysokého DPH za nákup v Lidlu. Přitom by stačilo, aby učitelé základních škol a státní úředníci nepracovali dva týdny, železničáři a popeláři týden, energetičtí dispečeři dva dny – a Fialova vláda by lezla po kolenou.

Proč odbory netáhnou

Předseda ČMKOS Josef Středula mohl být lídrem levice, kdyby… Kdyby nebyl „gauche caviar“, tedy řekněme kaviárový levičák. Kdyby se neprosil o 11 podpisů senátorů pod svou kandidaturu na prezidenta, ale žádal podpisy ve fabrikách. Kdyby nezradil lidi v prezidentské volbě odstoupením a nepodpořil Danuši Nerudovou. Kdyby byl radikálnější, kdyby si nenechal našeptávat od neúspěšného Bohuslava Sobotky a neúspěšného uskupení Idealisté.

Pane předsedo, Vítkovické slévárny poslaly samy sebe do insolvence, neboť mají pohledávky za 732 milionů korun, před insolvencí stojí Vítkovice Steel a teď i huť Liberty Ostrava, největší tuzemský výrobce stavební oceli… Jen státní pojišťovně EGAP dluží 60,8 milionu eur. Desítky tisíc lidí, kterým dávaly hutě práci, mají strach. A co vy? Máte strach?

Předseda Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek by mohl být klidně druhý „taťka pracujícího lidu“, kdyby… Kdyby nenosil hodinky Breitling za 120 tisíc korun a neeklovalo se mu vysypat před Úřad vlády deset valníků hnoje. Není divu, že odborářští předáci nejsou v Česku tahouny levicové politiky.

Pravice bloudí v pralese volnotržní ideologie, která už dávno neplatí. Neví, zda má raději brát unijní dotace nebo krvácet za volný obchod, třeba i s embargovaným Ruskem, což by zachránilo český průmysl a tím i sociální smír. Anebo spíš krvácet za „tradiční“ křesťanskou rodinu v situaci, kdy je v Česku modlících se na čtyři procenta, rozvodovost 40 procent a porodnost 1,7. Případně zda má pořádat masové demonstrace proti ilegálním migrantům, když dlouhodobé vízum či povolení k pobytu dostalo loni pouze 57 tisíc cizinců, z toho většinu tvoří gastarbeiteři z Ukrajiny.

Progresivističtí a euronadšení „středoví“ voliči mohou ale bez obav volit pětikoalici, ať se jmenuje jakkoliv. Je to už jedno, Fialova ODS nebo knížecí TOP 09. ODS už není ODS, z někdejší Kalouskovy partaje už si představíte jen svetr. Spolu táhnou všichni tak, že jiné není vidět, zejména lidovce. Mít dvě lidové partaje je tak trochu luxus, když křesťanů jsou jen čtyři procenta.

Zbylí čtyři piráti z liberálně radikální levice zmutovali v partaj nadějných mladých falešně hyperkorektních udavačů, tepající všechny „dezoláty“, „Putinovy šváby“ a „dezinformátory“ české politiky jako maoisté za kulturní revoluce v Číně. Vidí třísky v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímají, řečeno s evangelistou Matoušem. Zapomínají na své kořeny politicky nekorektního protestu mladé generace proti elektronickému fízlování, boje proti extenzivní interpretaci autorských práv a cenzuře internetu. Vrhli se do předělávání státní správy, na lex Babiš, elektrifikaci aut, solární elektrárny na každé střeše, manželství homosexuálů, vložky zadarmo nejen pro feministky a výchovu dětí na lesním palouku. Ať to stojí, co to stojí. To, že není pro děti penicilin, zubař a lékařská pohotovost, je nezajímá.

A tak konzervativním voličům, kteří chtějí politiku pro lidi, jsou souzeny pouze dvě realistické opoziční strany, mající reálnou šanci se dostat do Sněmovny. Babišovo ANO a Okamurova SPD. Obě jsou dnes v podstatě tradiční, levicové, obě budou jako náhradu za ČSSD a KSČM volit sociálně ohrožení voliči, jen s různou mírou radikality a naštvanosti. Bude to ale stačit?