Dítě si ulevilo, že díky koronaviru nebude muset…

Kdyby nebylo hygienických restrikcí kvůli šíření koronaviru, možná by se nikdo nic nedozvěděl.

„Pravidelně jezdí na tábor se starostou města. Na táboře mají, jak už to tak bývá, různá pravidla. Mají ovšem i pravidla týkající se dopisů, pohledů a balíčků. Za pohled dáš pět pus komukoli opačného pohlaví, kdo je na táboře. Za dopis deset. Za malý balík je těch pus víc a za větší ještě víc. A když ti přijde velký balík, dostaneš tzv. včeličku. Musíš dát pusu každé osobě opačného pohlaví, co je na táboře. Ať je to dítě, vedoucí nebo ten starosta města. Ani to kafe, co piju k snídani, mi nechutná, ti řeknu.“ Tohle napsala žena své kamarádce, která věc zveřejnila na sociálních sítích.

Vše vyšlo najevo jen díky úlevnému vyjádření dítěte. „Ten pocit, když ti dítě řekne, jak je super, že byl koronavir, a ta pravidla neplatí,“ dopsala k tomu dotyčná.

Konverzaci zcela vědomě zveřejnila Lucie Hrdá, advokátka a expertka na domácí násilí, která se považuje za feministku. Informovala, že dostala zprávu o tom, „jak jezdí její desetiletý příbuzný na tábor“.

Na twitteru je pod ním například tato diskuse:

Mrzačí se jim hranice do dospělosti

Když se kopie korespondence začala sdílet do rodičovských skupin na facebooku, vyvolalo to pozdvižení. Ke kauze se veřejně vyjádřil také instruktor moderní sebeobrany a lektor Pavel Houdek, který se se svou ženou Jasmínou věnuje například pořádání workshopů, na kterých učí ženy, jak se fyzicky i verbálně bránit sexuálním útokům.

„Když mluvím o sexuálním obtěžování, často dostanu správnou otázku, co s tím dělat. Jedním z důležitých úkolů je změna výchovy. Pokud nebudeme děti vychovávat od mala tak, že jejich tělo je jen jejich a nikdo jiný na ně nemá jakýkoliv nárok, nemůžeme čekat, že si budou umět hájit hranice v dospělosti,“ vyjádřil zásadní myšlenku.

Případ z dětského tábora, který začala odkrývat Lucie Hrdá, je podle něj ztělesněním všeho, jak to nedělat... „Na takovém táboře se děti akorát naučí, že si sami nemohou rozhodovat o své intimitě, že jim někdo může nařídit prolomit jejich hranice a že si to musí nechat líbit. Že o míře intimity s jinými lidmi rozhoduje někdo jiný. A že nic špatného nedělá – vždyť je to táborový vedoucí, rodiče jim řekli, že ho mají poslouchat. A navíc starosta, důležitá osoba. Co myslíte, že se stane, až takovému dítěti bude 13 a někdo jiný důležitý mu nařídí trochu jiné intimnosti?“ nabídl Pavel Houdek řečnickou otázku k zamyšlení.

Na každém táboře musí podle jeho slov platit zcela opačné pravidlo: „Kdokoliv na vás bude sahat bez dovolení, okamžitě to ohlaste a budeme to ihned řešit. Protože na vás nikdo bez dovolení sahat nesmí, i kdyby to byl ředitel vesmíru.“

Existují „dobré doteky“ vůči dětem?

Poté nastínil i osobní postoj jako otec. „Na naše dítě nikdo nesmí sahat bez jeho dovolení. A to se týká i tzv. ‚dobrých‘ doteků. Je s podivem, jak moc běžné je, že i cizí lidé na ulici nebo třeba v obchodě dítě pohladí, aniž by se ho (nebo alespoň nás jako rodičů – byť my vždycky řekneme, že se musí zeptat dítěte) zeptali. A je moc dobře, jaké prudké defenzivní reakce budí, když se proti tomu ohradíme: ‚Co si proboha myslíš? Já chtěl/a JENOM obejmutí!‘“

Pokud chce kdokoli dítě obejmout, musí se ho zeptat. Podle Pavla Houdka není možné, aby dospěláci vynucovali i byť pusu na dobrou noc, nebo aby ratolesti dostaly nakázáno, že mají dát pusu všem v místnosti. „Dítě díky tomu ví, že když se ho někdo bude dotýkat bez dovolení, tak může přijít za námi jako rodiči a my se za něj postavíme. I kdyby to mělo být proti členovi rodiny, který – byť dobře míněným kontaktem – nerespektoval jejich hranice. NE znamená NE, a platí to v jakémkoliv věku,“ říká důrazně Houdek, podle kterého není v principech tělesné autonomie přeci rozdíl mezi dítětem a dospělým.

„Nezapomínejme na to, že dítě je jak houba, a co nasaje v dětství, bude hodně těžko předělávat,“ dodává lektor, podle kterého se možná ukáže, že na zmíněném táboře, kde se projevuje snaha o omezení kontaktu s rodiči a vnějším světem či nucení k intimním aktivitám s dospělými, toho možná bude v nepořádku mnohem více.

Pavel Houdek také přímo potvrdil, že virálně šířený výcuc z elektronické komunikace je autentický. Z taktických důvodů ale zatím není vhodné sdělovat, o jaký tábor a o jakého konkrétního starostu jde. Určité kroky budou prý nyní následovat. Poté sdělí podrobnosti i on na svém profilu.

„Je lepší ‚osahávání‘ mimin nebo totálně nekontaktní společnost?“

Přestože většina reakcí z řad veřejnosti byla výrazně negativní a odsuzující – a někteří dokonce míní, že něco tak nechutného musí být určitě „fake“ –  překvapují i názory se zcela jiným úhlem pohledu. Například Veronika Navrátilová se pod vyjádřením Pavla Houdka zamyslela, „jestli je lepší ‚osahávání‘ mimin nebo totálně nekontaktní společnost bez zájmu. Protože třeba s Dilek jsem řešila, že na Balkáně se na mimino skoro vrhnou, aby si ho pohladili, což ostatně potvrzují i lidi, co v těch místech s dětmi byli. Ale na Západě je zas na mnohých místech tak nekontaktní přístup a ve všem se vidí pedofilie, aby se člověk bál na dítě podívat.“

O krajnostech se rozepsal i Jaroslav Grochal. „Jenže tu máme druhý extrém. Studie prokazují, že člověk potřebuje 3 obejmutí denně, aby přežil, 6 aby byl stabilizovaný a 12 aby rostl. Máme tu prostě globální pandemii haptické deprivace a nikdo o tom pořádně neví... Je jasné, že je to zcela zdevastovanou důvěrou v druhého ‚cizího‘ člověka v civilizaci, kde na pozadí bují nekonečně velká touha a potřeba po dotyku a důvěře, transformující se do potlačování a frustrace, což však vede až k manifestacím skrze obtěžování, násilí a dalším dopadům. Toto nemá jednoduché řešení a ani popsaný typ výchovy tuto primární pandemii haptické deprivace neřeší,“ shrnul své poznatky.

„Možná by měly děti víc kousat“

Studentka genetiky Natálie Sedláková ocenila Houdkův přístup k sahání na děti v „dobrém úmyslu“. „Tyjo to s tím saháním cizích lidí na děti – mně se snad nikdo dospělej nedotkl bez dovolení ani psa. (Možná by měly děti víc kousat).“

Začíná to prý mimo jiné osaháváním těhotných žen, jak také několik maminek podotklo nezávisle na sobě.

Nepříjemné pocity z toho má dodnes operátorka Lili B.: „Ono už to začíná tím, jak je běžné těhotné ženské sahat na břicho. Vlastní babička se mě ptá, jestli může, ale cizí lidi v krámě abych mlátila deštníkem. – Jinak na táboře jsme měli hromadu her, někdy i dost praštěných, ale nikdy nešlo o dopisy (pohledy, balíčky), to je zásadní právo dítěte, ne odměna. A co se týče pusinek, tak vzhledem k tomu, že jsme měli tábor až do 18 let, byl náš zájem přesně opačný. Naštěstí jsme měli hodné děti a rozvrzané stany, které každý pohyb okamžitě prozradily.“

Co na to jiní táboroví matadoři?

Ozývají se i jiní táboroví vedoucí. Například Edvard Rejthar měl potřebu vyjádřit, že všechny tábory takové opravdu nejsou: „Z toho, co čtu zde v diskusi, mi zůstává rozum stát. Hlavně – že to není selhání jednotlivce, ale všech vedoucích na takovém táboře.“

Sám působí jako vedoucí na letních rekreacích už deset let: „Snažíme se spíš z dětí udělat lepší lidi a vštípit jim lásku k přírodě, vytvořit společenství, kde se mohou cítit bezpečně a navázat přátelství, která vydrží... Asi je dobré je poslat někam, kde znám vedoucí, nebo kam jezdí kamarádi mých dětí. Máme také zkušenost, že dopis od rodiče dítě spíš vytrhne a více se mu stýská, ale když dopis přijde, předáme ho někde soukromě, ať to není líto ostatním dětem.“

Osobní poštu nelze podmínit pravidlem „má dáti/dal“

Laktační poradkyni Michaelu Řezníčkovou, jako jednu z mnoha, udivilo, proč by děti na táboře neměly dostat vlastní poštu, respektive proč jsou za ni v podstatě trestány. „Nevidím důvod dětem nedávat dopisy anebo podmiňovat to, že je dostanou, čímkoliv, když rodič usoudil, že ho dítěti pošle...,“ sdělila mimo jiné.

Nutriční terapeutka z Brna Zuzana trefně vyjádřila, že „některé vztahy nepřiznaně závisí na nějakém ‚kvalitním‘ aktu“: „Nebo se ti lidé řídí vzory z příruček sekundárních analfabetů, tedy principem ‚má dáti, dal‘. Někdy podvědomě, někdy je to vyloženě kořistnická pozice partnera, i například ve finančně nerovném vztahu. Silnější ženy si ale aspoň právě díky takové výchově můžou velmi dobře ze silné a odpudivé zkušenosti selektovat partnery – jestli takové manželství mají zapotřebí.“

Vyslovila i další ráznou myšlenku: „Je třeba tomu zkusit zatnout tipec trestním oznámením, intervenční aktivitou v širokém sociálním smyslu (psychiatrie, psychologie, kurzy o sexismu, sexuálním predátorství), medializací (i na facebooku). I když státní aparáty můžou být třeba líné nebo cynické. V ČR převládá paradigma Robina Hooda – porušování legislativy je dle jistých lidí super věc, s udáním se nebudeme unavovat, policie se nám vysměje, lepší je underground. Dle mého názoru, pokud má člověk konexe, použije svoji kreativitu nebo podnikavost nebo velký ‚vztek‘, nakonec může sehnat kvalitní lidi, kteří to umí dotáhnout tam, kde to má být (různé formy nápravy, hospitalizace guru járů, vězení, odškodné, veřejná omluva).“