Diktátor si dlouho neuvědomoval vážnost situace, a poté, co se vrátil z návštěvy v Íránu, svolal na 21. prosince na bukurešťské Palácové náměstí masové shromáždění, které mělo odsoudit „vandalství" v Temešváru. Svůj projev na balkonu ústředního výboru strany ale ani nedokončil. Následující den kolem poledne s manželkou a několika dalšími lidmi před rozlíceným davem uprchl vrtulníkem. Záhy byli dopadeni a po krátkém procesu je odsoudil vojenský soud za genocidu, podkopávání státní moci a rozvracení národního hospodářství k trestu smrti. Oba byli 25. prosince 1989 ve městě Targovište zastřeleni. Pohřben byl na hřbitově Ghencea v jižní části Bukurešti. Záběry popravy i rychlý proces vyvolaly ve světě velkou pozornost i rozpaky.

K moci se dostal v roce 1965

V roce 2010 si Ceaušeskova rodina vyžádala exhumaci ostatků rumunského diktátora i jeho ženy Eleny, aby se potvrdilo, že jsou skutečně pohřbeni na bukurešťském hřbitově Ghencea. Genetické testy pravost ostatků potvrdily.

Ceaušescu se narodil 26. ledna 1918 ve vesnici Scornicešti. Jako chlapec odešel do Bukurešti, kde pracoval jako obuvnický učeň, a v 18 letech vstoupil do tehdy ilegální komunistické strany. Během války střídal činnost v ilegalitě s pobytem ve vězení. Po válce pracoval v různých stranických funkcích a ve vládě a byl také vrchním politrukem armády. K moci se dostal v roce 1965, kdy byl zvolen generálním tajemníkem ÚV strany. O dva roky později stanul v čele Státní rady (kolektivní hlavy státu).

Počátky jeho vlády byly charakterizovány nevídaným uvolněním v řadě oblastí a v rámci socialistického bloku Ceaušescu začal uplatňovat nezávislejší politiku. Během roztržky Číny se Sověty se spřátelil s Pekingem, v roce 1967 nepřerušil na rozdíl od dalších socialistických zemí vztahy s Izraelem nebo odmítl účast své země na manévrech Varšavské smlouvy. V roce 1968 byl dokonce označován za „nejoblíbenějšího komunistu" Západu. V srpnu totiž odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, na které se Rumunsko jako jediná země paktu nepodílelo. Ceaušeskův postoj imponoval také mnoha Rumunům.

Vybudoval druhou největší administrativní budovu na světě

V roce 1971 ale přišla studená sprcha, když po návštěvě v Pekingu a v KLDR vyhlásil „kulturní revoluci". V roce 1974 nastoupil do funkce prezidenta, která byla zřízena jen pro něj, odstavil řadu funkcionářů, kteří jej původně podporovali, a začal se obklopovat členy své rodiny. O jeho bezpečnost se starala tajná služba Securitate. V 70. letech „conductor", neboli vůdce, také zahájil program takzvané „systematizace", která v praxi znamenala likvidaci tisíců vesnic a jejich nahrazení novými centry. Symbolem režimu se staly také různé megalomanské stavby, jako například "Palác lidu", který vybudoval v Bukurešti po zemětřesení v roce 1977 a který je údajně druhou největší administrativní budovou na světě po americkém Pentagonu.

Ceaušesku odmítl podporovat Gorbačovovy reformy

Na počátku 80. let, kdy Rumunsko postihlo zvýšení cen surovin, byl Ceaušescu donucen změnit postoj k zahraničnímu dluhu. Zavedl úsporný program, jeho země se stala více závislou na Moskvě a kvůli neuvážené industrializaci se z úrodné země se zásobami ropy stala jedna z nejchudších zemí kontinentu. V zemi chyběly potraviny a teplo a smutným symbolem této doby se stal „vědecký" nutriční program, který stanovoval počet kalorií pro každého obyvatele, a demografický program, který měl zvýšit počet obyvatel. Po roce 1985 Ceaušescu odmítl podporovat reformy Michaila Gorbačova.

V 80. letech také pokračoval vzestup rodinných klanů Ceaušesků a Petresků (rodina jeho ženy Eleny). Ceaušescu měl osm bratrů a dvě sestry a až na výjimky měli všichni dobře placená místa ve státní administrativě. Druhou nejvlivnější osobou v zemi byla jeho manželka. Tato „vědecká kapacita", za kterou se považovala, ve skutečnosti nedokončila ani základní školu. Nejmladší syn Nicu, považovaný za otcova nástupce, byl šéfem Svazu komunistické mládeže a zemřel krátce po propuštění z vězení na cirhózu jater v roce 1996. Další dvě děti, syn Valentin a dcera Elena-Zoe, která zemřela na rakovinu plic v roce 2006, se v politice příliš neangažovaly a věnovaly se vědecké práci.