Žantovský připomíná výrok Karla Schwarzenberga ze zimy roku 2000, tedy z období krize v ČT: „Česká televize patří těm, kdo v ní pracují.“ Každodenní realita mu prý dává za pravdu.

ČT je financována z drtivé části z tzv. koncesionářských poplatků – de facto sekundární daně občanů. Tím je tedy ČT vlastnictvím všech – a nikoho. Občané platí její provoz, ale nemají sebemenší vliv na její fungování.

Zprostředkovaný dohled nad ČT formou Rady ČT, kam údajně veřejnost volí své zástupce (ale de facto jde o politické vyslance kontrolující jen náležitou míru propagace „svých“ stran ve vysílání), je ryzí formalismus.

Celý text je ZDE.

Nadto do ČT nemůže svou pravomocí zasáhnout ani Nejvyšší kontrolní úřad. Stav je tedy takový, že ČT hospodaří se svými prostředky, každoročně podává zprávu Poslanecké sněmovně, která ji vezme nebo nevezme na vědomí.

Když ji odmítne, není to však proto, že by vlastním kontrolním mechanismem přišla na nějaké chyby či nepravosti v hospodaření ČT. Nepřijetí výroční zprávy ČT je obvykle jen prostředkem politického nátlaku na vedení ČT, aby bylo vůči politickým reprezentantům servilnější než dosud.

Desítky profesionálních pochybení

Po mnoha zkušenostech z let existence ČT v současné „veřejnoprávní“ podobě lze jednoznačně říci, že ČT je opravdu aktivistickou, propagandistickou a manipulační jednotkou bojující nepokrytě za zájem svých redaktorů prosazovat určité politické názory, nikoli za zájem svých diváků na objektivní a úplné informovanosti. Je to patrné na řadě příkladů, aktuálně lze připomenout velmi jednostranné a často dezinformační působení redaktorů ČT v období přímé volby prezidenta, v období působení úřednické vlády Jiřího Rusnoka, v událostech kolem konfliktu na Ukrajině – počínaje odtržením Krymu a konče dnešní otevřenou silovou konfrontací západních států pod vedením USA s Ruskou federací. Zde všude lze najít desítky a stovky profesionálních a etických pochybení ze strany pracovníků ČT.