„Hele, dali to tam na jednu hromadu. Nahnali to z Kladna, olašský cikány a je tam hodně druhů cikánů. Dělaj tam elpasa (Slangové označení pro loupežné přepadení. Pozn. Red.), berou se tam drogy a kvůli nim přepadávaj. Ale nejsou to jen oni. I Ukrajinci. Ty se tam taky serou. Dělaj priváty pro ty mladý holky, taky berou drogy. Jsou to samý machinace a my nad nima nevyhrajem, protože je to samá mafie,“ říká romský svalovec, který se představil jako Marek Grunza. Tak sám Rom popsal dění v centru Mostu, kde jsou lokality jako Stovky, Pětistovky, kde byl nedávno ubodán čtyřletý chlapec, a třeba Dobnerovka. Oproti tomu je dnešní Chanov, který byl ve filmovém dokumentu z roku 2011 nazván „sídlištěm hrůzy“, oázou relativního klidu.

Návrat do minulosti

Musím přiznat, že vždy, když jsem jel do Chanova, zachoval jsem se dost neprofesionálně. Strašily mě zlé představy, jak dostanu na budku, takže jsem snižoval práh citlivosti a vnímavosti pivy, asi třemi. V archivu jsem našel můj článek z roku 2001. Tehdy se Chanovu říkalo Čikágo a místní se báli skinů. Tehdy mi v tamní hospodě třicátník Richard vyprávěl, jak jeho bráchu zmlátili tak, že skončil v nemocnici s otřesem mozku, vyraženými zuby a zlomeným nosem. A rezolutně odmítal označení Rom, když prohlásil: „My jsme cikáni!“

Skrz některé paneláky byla vidět obloha na protější straně a kolem spousty nepořádku. Menší kluci předváděli finty z karate a někteří chlapi seděli v hospodě. „Nadluch se nedává,“ četl jsem z nápisu, co visel nad výčepním pultem. Vedl to tam jakýsi Zdeněk Patkaň. „Většinou žijeme z podpory, ale to je vážně málo,“ říkala žena Richarda a pokračovala: „To víte, že máme zájem pracovat. Jenže, když nás pošlou z pracáku do fabriky, stačí se objevit a už místo není. Cikány zaměstná málokdo.“