„Hele, dali to tam na jednu hromadu. Nahnali to z Kladna, olašský cikány a je tam hodně druhů cikánů. Dělaj tam elpasa (Slangové označení pro loupežné přepadení. Pozn. Red.), berou se tam drogy a kvůli nim přepadávaj. Ale nejsou to jen oni. I Ukrajinci. Ty se tam taky serou. Dělaj priváty pro ty mladý holky, taky berou drogy. Jsou to samý machinace a my nad nima nevyhrajem, protože je to samá mafie,“ říká romský svalovec, který se představil jako Marek Grunza. Tak sám Rom popsal dění v centru Mostu, kde jsou lokality jako Stovky, Pětistovky, kde byl nedávno ubodán čtyřletý chlapec, a třeba Dobnerovka. Oproti tomu je dnešní Chanov, který byl ve filmovém dokumentu z roku 2011 nazván „sídlištěm hrůzy“, oázou relativního klidu.

Návrat do minulosti

Musím přiznat, že vždy, když jsem jel do Chanova, zachoval jsem se dost neprofesionálně. Strašily mě zlé představy, jak dostanu na budku, takže jsem snižoval práh citlivosti a vnímavosti pivy, asi třemi. V archivu jsem našel můj článek z roku 2001. Tehdy se Chanovu říkalo Čikágo a místní se báli skinů. Tehdy mi v tamní hospodě třicátník Richard vyprávěl, jak jeho bráchu zmlátili tak, že skončil v nemocnici s otřesem mozku, vyraženými zuby a zlomeným nosem. A rezolutně odmítal označení Rom, když prohlásil: „My jsme cikáni!“

Skrz některé paneláky byla vidět obloha na protější straně a kolem spousty nepořádku. Menší kluci předváděli finty z karate a někteří chlapi seděli v hospodě. „Nadluch se nedává,“ četl jsem z nápisu, co visel nad výčepním pultem. Vedl to tam jakýsi Zdeněk Patkaň. „Většinou žijeme z podpory, ale to je vážně málo,“ říkala žena Richarda a pokračovala: „To víte, že máme zájem pracovat. Jenže, když nás pošlou z pracáku do fabriky, stačí se objevit a už místo není. Cikány zaměstná málokdo.“

Gadžové s respektem

Ale dost vzpomínek. Cikánská hospůdka už tady není, ale sál, kde mi tehdy opilci slibovali, že když přijedu na Silvestra, tak uvidím cikánský striptýz, pořád funguje. Teď je tam hodně svatebních a narozeninových oslav. Ostatně nad vchodem do toho nízkého bloku je teď napsáno: Dům romské kultury. Dnes se nebojím a jsem kupodivu střízlivý. Vítá mě tam jeho ředitelka Monika Vajcová, ale i jeho bývalý šéf Martin Nebesář. Oba gadžové. První otázka mi hned přijde na jazyk, když je vidím. „Jak je možné, že k vám gadžům mají Romové respekt? Ostatně, jinak byste tady nevydrželi…“

„Je to asi čtrnáct dnů, kdy jsem byl nakupovat v Kauflandu a tam stála jedna místní. Říkala, že mě už dlouho neviděla, a že vypadám jako gadžo. Tak jsem jí odvětil, že jsem přece gadžo. A ona na mě: ‚Ne, vy jste náš, vy jste cikán,‘“ sdělil on. „Jsem tady už skoro jedenáct let a můžu říct, že nás berou za své. Neberou mě, jak oni říkaj, jako ‘gadžovku z paneláku’. Už jsme chánovský. Dnes už jsou ti, o které jsem se starala, dospělí, a když přijedu do Tesca, tak na mě volaj: ‚Dobrej, teta!‘ Takže, já to mám takhle,“ dala k lepšímu ona.

Medvídci, studenti, rostlinky

Chanov je specifické místo. Od vlakového nádraží Most sem občas zajede autobus číslo deset, ale staví jen u odbočky na sídliště, dovnitř nezajíždí. A to sídliště obklopené zelení se hodně zmenšilo. Snad polovina vybydlených domů byla zbourána a skoro všechny ostatní zrekonstruovány. Podle mě se Chanov vylidnil, ale údajně zde z bývalých dvanácti set zůstalo osm set obyvatel. „Už jsme tady dvacet let, už tak dlouho poskytujeme služby a ukazujeme, jak se dá žít jinak. A ti lidé to vnímají a jde už o druhou generaci. Poskytujeme mnoho rekvalifikačních kurzů a má to prostě smysl,“ zmíní Nebesář.