Klíčovým Erdoganovým problémem je vztah Turecka s Ruskem. Ty přitom ještě nedávno byly výtečné. Jenže sestřelení ruského bojového letounu nad Sýrií, které Vladimir Putin nazval „bodnutím do zad“, dobré vztahy zničil a Turecko za to nyní bude muset platit. V dynamice událostí byly přehlédnuty ruské ekonomické sankce vůči Turecku, které jen v lednu srazily celkový turecký export o 15 procent. Absence ruských turistů by pak během letošního roku podle všech odhadů měla dostat na lopatky turecký turistický průmysl. A navíc musejí v Ankaře řešit případnou alternativu za ruský zemní plyn, jehož přívod může být kdykoliv zastaven. Prakticky jedinou alternativou je přitom Ázerbájdžán, který si ale musí Moskvu také předcházet.

Když odhlédneme od ekonomiky, padají na prezidenta Erdogana další rány. Rusko se sbližuje s kurdskými separatisty, které přitom Turecko označuje za teroristy. Potřeba pomoci v Sýrii navíc nutí k podpoře Kurdů, Tureckem nenáviděných, i spojence z USA. S každou úspěšnou operací proti Islámskému státu také Kurdové posilují šance na vlastní stát přímo na tureckých hranicích (s vyhlídkou početné „páté kolony“ přímo v Turecku), což je pro tureckého prezidenta noční můra.

Turecko podle Spencerové v Sýrii spekulovalo, že se mu podaří pod hlavičkou boje proti terorismu Kurdy naopak oslabit, ovšem tato strategie padá.

Aktuálně Turecku zbyl ze světových státníků jediný přítel – Angela Merkelová, která potřebuje Turecko jako nárazníkové pásmo migrační vlny. A tak německá kancléřka volá po vyhlášení bezletové zóny nad Sýrií. Moskva to však odmítá a mimoto již učinila opatření, aby Turecko nemohlo ze svých plánů v Sýrii prosazovat nic, co by se Putinovi nelíbilo. Včetně toho, že poslalo své nejmodernější stíhačky na arménskou základnu nacházející se pouhých dvacet kilometrů od turecké hranice.

Turecko může, tak jako v historii už mnohokrát, hrozit uzavřením bosporské úžiny, které by zásadně poškodilo Rusko. Jenže takovou eskalaci napětí na východě odmítá samotné NATO, jehož je Turecko členem.

Turecko, které podle Spencerové tajně posílá své vojáky na pomoc al-Káidě, ovšem musí čelit faktu, že jejich nepřátelští Kurdové jsou nejspíš cvičeni elitními poradci z USA. Spencerová spekuluje, že se nejspíš americká armáda vzbouřila administrativě prezidenta Obamy, která jinak džihádisty v Sýrii spíše podporuje. „Nebylo by to poprvé, kdy se generalita Pentagonu jeví být mnohem racionálnější než zbytek amerického establishmentu,“ připomíná Spencerová dřívější pokusy Pentagonu kontaktovat prezidenta Asada.

CELÝ TEXT ZDE

Prezident Erdogan proto nemůže americkým „spojencům“ aktuálně přijít na jméno. Ještě více prý Erdogana rozčílilo, když americká diplomacie vyzvala současně Turky i Kurdy, aby zastavili palbu. Tím neformálně naznačila, že Kurdy, podle Ankary bandu teroristů, považuje za legitimní sílu. Právě toto prohlášení přimělo prezidenta Erdogana k hysterické reakci, kdy obvinil prezidenta Obamu, že podporuje Islámský stát.

Západ alespoň v Radě bezpečnosti OSN odmítl ruskou rezoluci vyzývající Turecko, aby přestalo ostřelovat příhraniční (kurdské) oblasti Sýrie. Více ovšem v současnosti očividně pro Turecko není ochoten udělat.

Když v centru Ankary, nedaleko parlamentu, ve středu bomba zabila téměř třicet tureckých vojáků, okamžitě poté se objevily zprávy o „kárných operacích“, při kterých měla turecká armáda na svém území upálit zaživa nejméně 150 příslušníků kurdské menšiny.

„Erdogan ze všeho nejvíce připomíná boxera, který by si to chtěl rozdat hned s několika protivníky, ale možná si už ani neuvědomuje, že je sám dávno zahnán do kouta, kde mu přibývající rány na hlavu brání vnímat realitu a vhodit bílý ručník,“ myslí si Spencerová. Připomíná, že turecká armáda rozhodně není v optimální kondici, je nedostatečně vyzbrojená a v nejvyšším velení nedávno prezident Erdogan prováděl velkou čistku, neboť generálové tradičně stojí spíše proti němu.

Jediné, co by mohlo vytrhnout prezidentu Erdoganovi trn z paty, je přímý vstup NATO do syrské války. Jenže to by znamenalo válku s Ruskem, o kterou Západ skutečně nestojí.