Česká republika má čtyři nejvyšší ústavní činitele- prezidenta republiky a předsedy Senátu, Poslanecké sněmovny a vlády. Jaroslav Kubera byl prvním, kdo zemřel přímo při výkonu některé z těchto nejvyšších funkcí. A po Václavu Havlovi teprve druhý zemřelý ze všech polistopadových držitelů funkcí „velké čtyřky“.

Jak podotkl v projevu v Rudolfinu Kuberův dlouholetý senátní kolega Přemysl Sobotka, „Jarda si přisvojil primát, o který při své lásce k životu rozhodně nestál“.

Sobotka, sám v letech 2004-2010 předseda horní parlamentní komory, byl hlavním řečníkem celé vzpomínky. Kromě něj promluvil jen krátce Tomáš Töpfer, další z bývalých senátorů ODS. „Je těžké mluvit o Jardovi Kuberovi v minulém čase,“ povzdechl si. Vzpomínal na Kuberův laskavý úsměv a v politice zcela unikátní dar shodit sám sebe.

Přemysl Sobotka litoval, že s Jaroslavem Kuberou odchází „kus české normálnosti a tím i kus normálního světa“. Citoval z jedné z kondolenčních knih: „Byl jste důkaz, že malí mohou být velcí a velcí mohou být normální“.

Vrcholem Sobotkova vystoupení ale byla slova hrdiny druhé světové války, generála Emila Bočka: „Světlo jedné duše uhaslo, avšak její teplo hřeje naše srdce dál. Odešel velký muž, morální autorita a velký kamarád, na kterého budeme všichni vzpomínat“.

Mezi hosty v sále byl i Petr Pavel

Pak následovala minuta ticha a po ní už pouze hudební čísla. Ve Dvořákově síni v šestnáct hodin vše zahájila skladba od Pavla Josefa Vejvanovského, která je používána jako znělka v českém senátu. Televizní komentátor Jakub Železný na tomto základě nazval shromáždění s nadsázkou „poslední schůze Jaroslava Kubery“.

Následovalo slavné Largo a několik dalších skladeb především od Antonína Dvořáka, zahraných živě Severočeskou filharmonií Teplice, ozdobou města spjatého s Jaroslavem Kuberou tak pevně, že jej místní lidé celkem desetkrát zvolili do svého čela nebo jako zástupce do Senátu.

Po celý den se také mohli tepličtí poklonit rakvi svého primátora v Severočeském divadle. A zdaleka ne jen tepličtí. S cestou na sever neváhal prezident Miloš Zeman, premiér Andrej Babiš s několika ministry neváhal vystát půlhodinovou frontu, dorazily i špičky Kuberovy ODS.

Napsal jsem do kondolenční knihy jedinou větu, prozradil novinářům prezident Zeman. „Měl jsem ho rád,“ citoval. Do Rudolfina pak přišel zavzpomínat Zemanův předchůdce Václav Klaus, který společně s manželkou Livií usedl mezi funkcionáře obou parlamentních komor.

Pražané, kteří si chtěli na Jaroslava Kuberu vzpomenout, k tomu měli možnost před Rudolfinem, kde byla nainstalována velkoplošná obrazovka, na které se již před šestnáctou hodinou promítaly rozesmáté fotografie Jaroslava Kubery, které se staly vděčným objektem společných „selfíček“. Na náměstí bylo připraveno též pietní místo, u něhož mohli lidé pokládat květiny a zapalovat svíčky.

Učinila tak i řada hostů pozvaných do Rudolfina, kteří pak pokračovali za bariéry. Někteří senátoři se ale po položení květin odebrali přes řeku zpět do Senátu.

Na Palachově náměstí se také rozdávaly „kuberovské“ placky s jeho nesmrtelnou cigaretou. Ty si připnuli i někteří lidé přímo v sále.

Po celou dobu vzpomínky před obrazovkou zůstala asi stovka lidí, průběžně doplňovaných kolemjdoucími Pražany či turisty. Po chvilce se z reproduktorů ozval i zvuk, takže si mohli vychutnat i hudební čísla.

K vidění před Rudolfinem bylo také množství diplomatických automobilů označených vlaječkami příslušných států. To připomnělo, že neodešel pouze svérázný politický hláškař a bojovník za normální svět, ale rovněž druhý nejvýše postavený ústavní činitel této země. Předseda Senátu, který svým způsobem výkonu státnické funkce překvapil mnohé, kteří se na jeho zvolení v listopadu 2018 dívali s rozpaky.

Jaroslava Kuberu by ale bezesporu potěšilo, že den státního smutku skončil dvěma veselými kousky. O ten první se postaral emeritní dirigent Severočeské filharmonie Charles Olivieri- Munroe, který hudební čísla proložil historkou o tom, jak se primátor Kubera rozhodl, že na jakémsi charitativním večeru bude Severočeskou filharmonii dirigovat osobně. Pak dirigentovi mezi dvěma šluky suverénně přiznal, že o dirigování nemá ani páru, a že mu dává hodinu na to, aby jej to naučil.

Vrcholem vzpomínky ale byla píseň Mackie Messer. Píseň o londýnském zločinci zpíval ze záznamu samotný Jaroslav Kubera, neboli „Jarda Messer“, jak byl ohlášen. Jeho živelné podání slavného hitu bylo typicky „kuberovským“ zakončením celé vzpomínky.