Cestovatel Mnislav Zelený, který prožil kus života mezi indiány napsal pár slov ke sporu o pomník sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, který osvobodil značnou část Evropy od nacistů, ale současně nechal v roce 1956 utopit v krvi Maďary, kteří se chtěli zbavit komunistů a sovětů zvláště.

Svou úvahu Zelený propojil s hádkou o pomník vlasovcům, sovětským občanům, kteří se pod dojmem Stalinovy hrůzovlády rozhodli za druhé světové války nabídnout své služby Hitlerovi. V závěru války vlasovci napomohli tomu, že nacisté nesrovnali Prahu se zemí. V květnových střetech s nacisty v roce 1945 zemřelo na 300 vlasovců. Spor se vede o to, zda je vhodné stavět pomník vlasovcům, když sice pomohli Praze, ale jejich působení za druhé světové války bylo minimálně kontroverzní.

„Základní problém vězí v tom, že vůbec stavíme pomníky lidem. Kdybychom stavěli pomníky zvířatům, rostlinám či mrakům nebo hvězdám, tak by se to určitě nestalo. Ty by nemohly nikomu vadit ani po deseti politických převratech po několik století,“ poznamenal spisovatel v textu pro Literární noviny.

Nebo bychom se prý mohli inspirovat u indiánů, kteří stavěli pomníky penisům. Vážili si totiž mužského pohlavního orgánu, bez něhož nebylo možné se rozmnožovat a bez něhož by lidstvo vymřelo.

„Indiáni stavěli ve svých sídlech a městech pomníky penisům. Falus byl totiž pro ně symbol plodnosti a vlastně byl zárukou naší existence. Falus byl uctíván víc než jakýkoliv jejich vojevůdce a válečný hrdina. Velký třímetrový penis byl například vztyčen na hlavním náměstí slavného mayského města Uxmal na Yucatánu přímo před vládní budovou Domem guvernérů, kde sídlili autoritářští vládci. A vůbec jim nevadilo, že tam není vztyčen pomník třeba jejich slavného předka či zakladatele jejich vládnoucího rodu,“ doplnil Mnislav Zelený, kterému rozhodně přijde lepší stavět pomníky zvířatům, rostlinám nebo třeba i penisům než lidem, o které se později hádáme.