Ve starém, ale nadčasovém vtipu o Angličanech si postaví ztroskotavší lord na pustém ostrově dva kluby. V jednom je členem a do druhého ze zásady nechodí. Dnešní realita je takto vtipná ohledně informací. K životu nám nestačí média, která sledujeme. Potřebujeme i ta, která ze zásady ignorujeme. Člověka s názorem, který nám nekonvenuje, vnímáme jako oběť nepřátelské propagandy. Nepřipouštíme si, že by mohl mít vlastní názor a máme se na pozoru před hrozbou, že by i nám takto poškodilo mozek nějaké toxické médium.

Teoreticky je možné, že se najdou dva tolerantní diskutéři, schopní korektní výměny opačných stanovisek, a v ideálním případě se rozejdou obohaceni o postřehy z jinak myslící hlavy. Častější jsou ale případy, kdy se „dialog dvou polointeligentů rovná monologu čtvrtinteligenta“. Diskuse zpravidla nebývá cestou ke vzájemnému porozumění, ale naopak prohlubuje vzájemnou averzi. V takové společenské atmosféře je rozumné nediskutovat.

Rezignace na dialog souvisí spíše s informovaností, než se vzdělaností. Jestliže si nevytváříme názor na základě objektivních informací, ale vyhledáváme si informace, které podporují náš názor, vzdělanost se stává handicapem. Soustřeďujeme se na vyztužování své bubliny, tedy na izolaci, která nám brání registrovat měnící se realitu. Ve výhodě proti lidem se silným názorem jsou dnes lidé bez názoru. Nehrozí jim tvrdá srážka s realitou, ani se sousedem.