Poslední dobou v Evropě u voličů bodují politici, kterým mainstreamová média dávají nálepky populistů, pravicových extremistů anebo Putinových agentů. Že tyto dehonestující nálepky přestávají fungovat, ukazuje na klesající vliv médií, ale i na neudržitelnost politické agendy, která ignoruje občana. Naposledy v Holandsku ovládl volby Geert Wilders, se kterým podle liberálních demokratů měl nastat konec světa. Giorgia Meloni v Itálii vyhrála i přesto, že kromě populistických nálepek dostala i fašistickou. AFD v Německu, peskovaná za euroskeptickou a protiimigrační rétoriku posiluje přesto, že se s ní staré partaje nechtějí bavit. A u našich sousedů se premiérem stal Robert Fico.
Pro komentátora, který slovenskou politiku sleduje z českého odstupu a nespokojí se přebíráním postojů slovenských médií, je Robert Fico politický rébus. Nevím o nikom z mých přátel a známých na Slovensku, kdo by Fica volil, a když jsem s ním chtěl natočit rozhovor pro Rádio Universum, nenašel jsem nikoho, kdo má na něj telefonní číslo (respektive nikoho, kdo by mi řekl, že nemá mobilní telefon). Současně ovšem Roberta Fica vnímám jako výborného řečníka, politického profesionála a státníka s vizí. Cokoli si od něj přečtu, má hlavu a patu. Předvídá trendy, vnímá společenskou objednávku a přitom je pragmatik a realista. Mám pouze dvě vysvětlení, proč mi nenávist vůči Ficovi, ze které se stal dokonce politický program tmelící nesourodou slovenskou opozici, nedává smysl: Buďto mi něco důležitého uniklo, anebo nemám vymytý mozek slovenským mainstreamem.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ivan Hoffman