Ví se sice, že potok nelze překročit nadvakrát, ale stejně se to vždy zkouší. Když se ukáže, že společenský systém nefunguje, místo aby byl nahrazen jiným, nahrazuje se jeho replikou ve víře, že tato fungovat bude. Generace, která vybudovala kapitalismus, přichází s tím, že je třeba vybudovat kapitalismus opravdový, který nahradí ten zmršený.

Tento příběh má svůj precedens v historii ne tak vzdálené. Na jaře roku 1968 politická elita přišla s nápadem vybudovat místo nepovedeného socialismu opravdový socialismus. Nakonec z toho nic nebylo, což pravicoví kritici rádi připomínají jako důkaz nereformovatelnosti socialismu. Když si dnes volnotržní motoristé oškliví oligarchický kapitalismus, a v globalistické akumulaci kapitálu spatřují levičáctví, s velkou pravděpodobností pracují pouze na tom, stát se zosobněním nereformovatelnosti kapitalismu.

Nicméně ano: Než se porouchaná věc vyhodí na smetiště, je dobré ji nejprve zkusit opravit. Každá metafora jak známo kulhá, dnes žijeme v době, kdy se na smetiště vyhazují i věci, které fungují, aby se hýbaly kšefty. Společenský systém ale není spotřebním nábytkem z IKEA. Změny režimů provázejí revoluce, kdy se kal zvedá ode dna, a tak než dojde na násilí v ulicích, je dobře, když mu předchází pokus o reformu. Je to krok, který je trestuhodné vynechat.

U pokusů nahradit politický systém jeho kopií se vždy vnucuje podezření, že se za řečmi o změně skrývá pouze obyčejná snaha dostat se (anebo vrátit se) ke korytu. Sice se ohnivě kritizují neduhy systému, mluví se o jeho deformacích a slibuje se návrat k původnímu ideálu, ale jak „reformisté“ naloží s politickým mandátem, konkrétní nejsou. Jsou-li tázáni na know-how, mlží. Pro změny, které lze od politiků reálně očekávat, se používá adjektivum „kosmetické“.

Kritici bruselské byrokracie neslibují voličům, že ji přestanou respektovat. Kritici Green Dealu neslibují, že zastaví investice do nerentabilních alternativních zdrojů energie. Kritici politických neziskovek, které prosazují cizí zájmy, neslibují jejich zrušení. Kritici vyvádění peněz z naší ekonomiky zahraničními vlastníky neslibují, že odliv miliard zatrhnou. Kritici šikanování podnikatelů neslibují, že zruší regulaci, aby každý mohl svobodně vyrobit, dopěstovat a prodat cokoli, co od něj kdokoli bude chtít koupit. A kritici islamizace Evropy, neslibují, že k nám nechtění migranti od sousedů projdou „jen přes jejich mrtvoly“.

Politici, kteří mají plnou hubu nutných reforem, zkrátka nevyřeší příčiny problémů. Nejspíše ale ani důsledky problémů. Slibují, že absurdity importované z Bruselu budou kritizovat. Ne, že je odstraní. Ke vzpouře nemají kuráž. Místo aby cokoli změnili, vysvětlí, proč to nejde. Co je ale horší, nemají ani představivost, co by udělali jinak, než minule, kdyby k tomu odvahu měli. Ze systémové bubliny, ve které ruka trhu vysála veškerý kapitál do několika málo kapes, a tím pádem se dosoutěžilo, by reformovatelé kapitalismu rádi přesídlili do stejné bubliny, ve které by se ale pro ruku trhu našla nějaká práce. Jenomže kapitalismus chřadne proto, že ruka trhu je se vším úspěšně hotova.