V souvislosti s politickým vývojem v Turecku v posledních dnech se nejčastěji hovoří o tom, jak stíhačky typu F-16 pronásledovaly letoun tureckého prezidenta Erdogana a děsily obyvatele Istanbulu tím, jak prolétaly těsně nad městem.

Toto vše bylo možné jen díky tomu, že byli jejich piloti schopni udržovat stíhačky v operativním stavu za pomoci doprovázejícího letounu s palivem, který vzlétl z letecké základny Incirlik. Nakonec se legitimní vládě podařilo uzavřít letecký prostor nad zmíněnou základnou a odříznout ji od zdroje elektřiny, což znamenalo i konec letecké mise pučistů.

Hned následující den na základnu vnikly ozbrojené síly loajální legitimní turecké vládě a ihned přistoupily k zatčení tureckého velitele na základně.

Když se na celou situaci člověk podívá zpětně, počínání turecké vlády se jeví jako naprosto legitimní – jiná možnost se ani nenabízela. Následné spekulace o tom, že takový krok ze strany turecké vlády byl namířen proti Spojeným státům a ohrozí operaci proti Islámskému státu, nejsou z dnešního pohledu vůbec namístě.

Atomové bomby v Turecku

Problém ovšem tkví v něčem zcela jiném – do dnešního dne Spojené státy v Turecku skladují právě na této letecké základně hned několik atomových bomb typu B61. „Dává smysl skladovat americké atomové zbraně na letecké základně pod vedením někoho, kdo dost možná zrovna pomohl při bombardování parlamentu ve své vlastní zemi?“ ptá se autor článku.

„Bomby na základně v Incirliku jsou ukryty v ohromných trezorech v podzemních leteckých krytech. Před nedávnem Spojené státy a ostatní členské státy NATO investovaly 160 milionů dolarů na vylepšení svých jaderných kapacit, konkrétně v Turecku šly tyto peníze zejména do vystavění nové ochranné zóny, ve které jsou bomby ukryty. Samozřejmě, že pokud by se pučisté chtěli zbraní zmocnit, museli by znát bezpečnostní kód. Dostat se k těm bombám by určitě nebylo jednoduché, navíc se domnívám, že by pučisté měli spoustu jiných věcí, o které by se museli postarat dříve,“ míní Lewis.

Na druhou stranu všechna obranná opatření jsou pořád založena na domněnce, že se bomby nacházejí ve stabilní a zejména spojenecké zemi. „Nyní ovšem vidíme to, jak je velitel základny vyváděn spoutaný ven ze základny, což nabourává dříve zmíněný předpoklad,“ uvedl autor.

Co je podle autora článku na celé věci ovšem skutečně zarážející, je fakt, že v Turecku nejsou k dispozici žádná letadla, která by na základně Incirlik umístěné bomby byla v případě potřeby schopna nosit.

„V jiných státech, ve kterých jsou umístěné americké atomové zbraně, má hostitelský stát vždy k dispozici letoun, který by mohl v případě potřeby bomby shazovat. Ovšem na rozdíl od Belgie, Německa, Itálie či Nizozemska není Turecko oprávněné ‚nosit‘ jaderné zbraně. Jinými slovy, Incirlik je pouze jakýmsi skladištěm,“ píše expert.

„Přesně z výše zmíněných důvodů navrhuji, abychom našli jinou, vhodnější lokalitu pro uchovávání amerických atomových bomb,“ zdůrazňuje.

Bývalý šéf NATO v Evropě uděluje cenné rady

O své cenné rady se v článku pro Foreign Policy rozhodl podělit i bývalý velitel spojeneckých sil v Evropě a současný kandidát na viceprezidenta v administrativě Hillary Clintonové James Stavridis.

„Během těch čtyř let, kdy jsem působil ve funkci velitele spojeneckých sil v Evropě, jsem byl v Turecku častým hostem a dokázal jsem si vytvořit velmi vřelé vztahy s mnoha důstojníky v turecké armádě – někteří z nich později skončili v nechvalně proslulých tureckých věznicích. Dobře znám mi je i současný armádní šéf Hulusi Akar, který byl dle mého názoru vždy věrný civilní vládě. Z toho důvodu mám důvodné podezření z toho, že se pokus o puč odehrál o poznání níže v hierarchii turecké armády,“ uvádí.

Vysloužilý armádní generál se rovněž vyjádřil k tématu letecké základny Incirlik. „Na této základně má Severoatlantická aliance údajně skladovat taktické atomové zbraně. To je informace, kterou Spojené státy nepotvrzují, ale ani ji nevyvrací. Jestliže je tomu ovšem skutečně tak, představuje to pro Washington skutečný problém. Znamenalo by to, že potřeba vzájemné spolupráce s Ankarou je o to více nezbytná,“ píše Stavridis.

Jednou z hlavních změn, která po neúspěšném pokusu o puč v Turecku přijde, bude podle autora spočívat v tom, že turecká armáda již nebude tak spolehlivým partnerem při zahraničních misích.

„Turecko doposud posílalo svá vojska, letectvo a lodě do každé mise NATO: do Afghánistánu, na Balkán, do Sýrie, Libye, a dokonce i proti pirátům. Teď to bohužel vypadá tak, že bude v příštích letech turecká armáda zahlcena různými prověrkami a vyšetřováními a jako instituce bude spíše pouze přežívat. To se samozřejmě podepíše na její práci za tureckými hranicemi,“ uvedl vojenský expert.

Nyní je potřeba podniknout čtyři zásadní kroky

Stavridis nastínil plán o čtyřech bodech, kterého by se Spojené státy měly v souvislosti s Tureckem držet.

V první řadě se prý Američané musí pevně postavit za Erdoganovu vládu. „I přes některé nezpochybnitelné autoritářské prvky současné turecké vlády se pořád jedná o demokraticky zvolenou vládu, která si ve světle pučistických snah zaslouží naši plnou podporu,“ uvedl.

„To pochopitelně neznamená, že by Spojené státy měly přivírat oči nad porušováním lidských práv v zemi a nerespektováním svobody médií. V tomto směru bychom naopak naše turecké partnery měli podpořit. Na druhou stranu je zde riziko, že popřevratová situace bude vládními složkami využita k dalším čistkám v armádě a justici, proto je třeba, abychom byli ostražití,“ míní.

Dále je podle Stavridise potřeba do Ankary neprodleně odeslat vysoce postavené vojenské důstojníky, aby se sešli se svými tureckými kolegy, obeznámili se se situací v zemi a poblahopřáli vedení k potlačení puče. „To stejné platí i pro naše civilní vedení – od ministra zahraničí níže. Ti by rovněž měli navštívit turecké vedení a ubezpečit Erdogana v tom, že stojíme na jejich straně. Co se případného vydání Fethullaha Gülena týče, myslím, že na to je ještě příliš brzy. Každopádně bychom měli minimálně postupovat podle mezinárodního práva a zvážit tureckou žádost,“ napsal.

Dalším krokem by mělo být zintenzivnění spolupráce v informační oblasti a v boji proti kurdským radikálním skupinám. „S tureckou armádou jsme spolupracovali velmi blízce již v minulosti. Spojené státy musí do Ankary vyslat signál, že v boji proti terorismu na tureckých hranicích stojíme na jejich straně,“ přidal.

Posledním bodem na programu by mělo být využití „mechanismů Severoatlantické aliance k podpoře tureckých pozic“. „Turecko má příliš často takový dojem, jako by jejich obavy byly pro zbylé členy Aliance irelevantní. Vzhledem k poslednímu vývoji v této strategicky velmi významné zemi budeme Turecku muset dát najevo, že jeho zájmy jsou pro nás důležité. To by mohlo například znamenat navýšení zdrojů pro základnu v tureckém Izmiru,“ napsal.

„Turecko není jen národem, ale i celou civilizací, která si je dobře vědoma své důležitosti a historicity v regionu. Ať už jde o Islámský stát v Sýrii, Izrael, ropu ve východním Středomoří nebo Egypt – Turecko má neuvěřitelný potenciál ovlivnit vývoj ve všech těchto oblastech. Z toho důvodu Washington potřebuje mít v Ankaře blízkého partnera, se kterým si bude rozumět a vzájemně vypomáhat,“ uzavřel někdejší šéf NATO v Evropě.