Korecký předně ukazuje na viníky, kteří mohou za to, že celkem běžný personální spor o nějakého nominanta do nějaké funkce dospěl do stadia veřejně přetřásané zákopové války prezidenta s premiérem.

Prvním viníkem je právě Zeman, který dle Koreckého „neprofesionálně přenesl celý spor na veřejnost“. „O tom, že jednoho ministra odmítne jmenovat, informoval dřív televizi Nova než Fialu, v tu dobu pověřeného sestavením vlády. Fialu donutil se za Lipavského postavit a posunout spor do pozice buď, anebo,“ dodává.

Druhým viníkem jsou Piráti. A sice proto, že do nominace na ministra zahraničí vyslali tak tragicky slabého kandidáta: „Respektive že vůbec o zamini usilovali, když věděli, že žádným důstojným nominantem nedisponují. Diskvalifikujících okolností je u Lipavského nepřeberně, račte si vybrat,“ zmiňuje chabé vzdělání, juniorní věk, téměř nulovou erudice v diplomacii, politováníhodné komunikační schopnosti. A v neposlední řadě i Lipavského (a vůbec pirátské) názory v zahraniční politice.

A do třetice – viníkem je i Fiala tím, jak ODS coby nejsilnější vládní strana úplně vycouvala ze zahraniční politiky. Přitom Fiala musel tušit, jaký problém pirátským „panem zamini“ ve vztahu k prezidentovi vyrobí. „Ale za důležitější považoval odměnit své nejbližší ministerskými posty – a nikdo z nich pohříchu k zahraniční politice neinklinuje,“ podotýká komentátor.

U Zemana přes jmenování Lipavského „nejede vlak“ a Fiala se zase připravuje na kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. To ale nemusí nutně znamenat, že spor do Brna opravdu doputuje. Kompetenční žaloba by sice jednou provždy vyjasnila rozdílně vykládaný paragraf ústavy, pro oba aktéry sporu ale představuje riziko.

„U prezidenta o to víc, že v poslední době aktivisticky založený Ústavní soud v čele s předsedou, který své politické preference vůbec neskrývá, asi nebude přehnaně nakloněn argumentům Hradu. A viditelná prohra zažene Zemana do kouta.

U Fialy je ale rizik hned několik. Zaprvé: Může kompetenční žaloba o měsíce odsunout nástup jeho vlády, pokud by premiér trval na jmenování celé sestavy. Zadruhé: Prohra může premiéra oslabit, výhra mu ale zase může přinést mstu prezidenta – Zeman by mu mohl vetovat zákony, jmenování velvyslanců i jiných funkcionářů. A zatřetí: I když premiér u soudu vyhraje, nic a nikdo nemůže prezidenta přinutit, aby Lipavského opravdu jmenoval.“

Jediným nástrojem je podle Koreckého ústavní žaloba pro hrubé porušení ústavy, znamenající zbavení prezidenta funkce, na tu ale Fiala nemá ve Sněmovně třípětinovou většinu.

Nejlepší cesta by podle Koreckého byla ta, kdyby se Lipavský vzdal křesla ministra: „Nejelegantnější cestou by proto bylo, kdyby Lipavský sám – z mnoha dobrých důvodů – na svou nominaci rezignoval a otevřel tím prostor pro nové řešení,“ uzavírá.