Dvanáctiletý Wasil toho na svůj věk zažil skutečně mnoho. V prosinci 2015 opustil svoji matku a mladší sourozence a vydal se do Evropy. Bratr jeho matky žije ve Velké Británii a ona doufala, že by se mohl Wasil dostat za ním. Na cestě do evropského ráje urazil téměř šest tisíc kilometrů a o dobrodružství neměl rozhodně nouzi. I bez jakéhokoli výcviku „kurzu přežití“ dokázal v lese přečkat celých deset dní jen o dvou lahvích vody, dvou sušenkách a balíčku datlí.

Největší šok však dle svého vyprávění zažil, když dorazil do nechvalně proslulého uprchlického tábora „Džungle“, který loni v listopadu francouzská vláda zrušila. „Nečekal jsem žádný velký luxus, ale stejně jsem nemohl uvěřit, že něco takového vzniklo na evropském kontinentu,“ říká Wasil prvotřídní angličtinou, kterou se naučil od svého otce překladatele. To nejhorší ho ale ještě čekalo. Jednou v noci jej probudil rámus, který dělal nezvaný návštěvník.

Zloděj se snažil rozříznout stěnu stanu nožem a dostat se dovnitř. „V tom momentu mi něčí ruce stiskly hrdlo. Křičel jsem, ale zrovna pršelo, a tak mě nebylo hned slyšet. Naštěstí moje volání o chvíli později uslyšeli další lidé a přiběhli mi na pomoc,“ svěřuje se dvanáctiletý chlapec z Afghánistánu, který dále vypráví o děsivých podmínkách v táboře. „Nebyla tam tekoucí voda, a když pršelo, stany se naplnily vodou a bahnem a ulice mezi nimi se staly neschůdnými.“

Celý text v angličtině máte k dispozici ZDE.

Ráno po svém napadení se Wasil rozhodl stan vrátit. Bál se další noci v osamění a toho, co může přijít. Dobrovolníci jej přivedli na policii a ta jej odvedla do vládou vedeného centra pro ohroženou mládež, které leží asi šest kilometrů od Calais. Zdálo se, že z nejhoršího je venku, ale začaly se u něj projevovat následky nočního dušení neznámým útočníkem. „V týdnech po útoku mě hrozně bolelo z dušení hrdlo a začal jsem mít značné žaludeční potíže. Navíc jsem se nemohl dovolat matce.“

Životní trauma ovšem zažil Wasil i ve svém rodném Kunduzu. Krátce po nuceném odjezdu otce ze země se stal obětí únosu. „Hrál jsem si zrovna venku, když mi najednou někdo strčil do pusy kapesník a odtáhl mě násilím pryč. Rodině potom poslali fotografii, na které klečím na kolenou a dva muži s obličeji zahalenými šátkem mi drží kulomet u hlavy. Únosci požadovali, aby se jim otec vydal na milost a nemilost, jinak zemřu,“ líčí chlapec.

Asi měsíc poté vládní síly zaútočily na sídlo jeho trýznitelů a chlapec se mohl vrátit ke své matce a sourozencům. Rodinná rada rozhodla, že jej pošle do Evropy, kde se pokusí dostat za zmiňovaným strýcem, který žije ve Velké Británii. „Nejprve jsme museli zaplatit 50 dolarů a já se dostal do Kábulu, odkud nás pašeráci lidí převezli do Íránu. Na druhé straně hranic jsme byli přepadeni a došlo i na střelbu. Následně jsme museli jít v noci pouští a pak asi 50 hodin autobusem.“

Potom Wasil pokračoval přes Turecko do Bulharska a dále do Srbska a Chorvatska. Na hranici se Slovinskem jej zatkla policie. Po týdnu byl propuštěn na svobodu a ocitl se v Itálii, kde žil na opuštěném vlakovém nádraží. V létě loňského roku se konečně dostal do Francie. Na podzim se mu podařilo kontaktovat na Facebooku své sestřenice a strýc mu slíbil, že se pokusí dostat do Velké Británie. Jak ovšem uvádí autorka textu Lauren Collins, do dnešních dnů nebyla žádost Wasila o azyl v zemi vyřízena a jeho budoucnost je tak krajně nejistá.