Jiří Strach byl hostem podcastu Deníku TO. Podle něho je společnost v současnosti příliš přepjatá, příliš vybuzená negativními zprávami a zvěstmi. „Společnost mně osobně přijde přepjatá. Už možná i z těch předcovidových dob, kdy se to rozjelo. Pak ten covid. Následně se rozjela ještě válka na Ukrajině. A už mně přijde, že je toho moc. Já už do toho nechci přisypávat. Nechci přidávat polínka do ohně, nechci do něj přilívat olej,“ vysvětlil Jiří Strach, proč se stáhl ze sociálních sítí a přestal na ně prakticky přispívat.

Ale zároveň neustále sleduje dění v Česku i ve světě a je optimistou. „Myslím, že z nejhoršího jsme venku,“ zkonstatoval Strach s tím, že je optimistou a očekává, že zlepšování teprve nabývá na síle.

Za jeden ze zásadních momentů zlepšení považuje i zvolení Donalda Trumpa 47. prezidentem USA. „Pojďme se jenom modlit za to, aby Donald Trump ve své svébytnosti, abych tak řekl nějak kulantně, nám neuletěl někam do nějakých oběžných drah, v kterých vlastně asi nikdo na tomto světě nechce být,“ poznamenal Strach.

Tento rozhovor měl mj. posílit pozitivní atmosféru blížících se Vánoc, tedy se dostal Jiří Strach i k tomu, aby popsal, jak bude trávit Vánoce, když celý národ bude v televizi koukat na jeho pohádky. „My máme s mojí paní Magdalenou krásnou chalupu v Podkrkonoší. Doslova na samotě u lesa. Ta chalupa má pec. Takže zatímco vy se budete všichni dívat na mé pohádky, tak já si budu přikládat pod sebou samotným. Budu se připravovat na peklo. Vánoce asi strávím na peci,“ popsal Strach okamžiky Vánoc. „Tenhle ten rok byl šílený, stejně tak jako předchozí. Vlastně jsem se nezastavil, takže já ty Vánoce prospím. Promodlím a prospím,“ řekl Strach.

Podíval se na dnešní dobu z pohledu křesťanství. Jiří Strach je praktikující křesťan. „My křesťané máme Otčenáš – odpusť nám naše viny jako my odpouštíme našim viníkům. Vlastně to je takový rozměr toho, že si teď neumíme odpouštět. Někdo něco řekl před 15 lety a furt mu to budete omílat. Připomínat, mlátit ho tím. Proč si neumíme odpouštět?“ podivil se Jiří Strach.

Vrátil se k natáčení televizního filmu Svatá s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. Film pojednává o ženě, která mystifikuje celou veřejnost tím, že prožila mládí v sovětském gulagu jako vězeňkyně. Jiří Strach u natáčení vycházel ze skutečných událostí. Film získal ocenění na festivalu Seoul International Drama Awards. Uspěl v kategoriích nejlepší televizní film a nejlepší herečka.

„Ten festival jsme vyhráli se Svatou. Dostali jsme cenu za nejlepší film, a co je pro mě možná ještě důležitější, že Jiřina si odvezla cenu za nejlepší herečku. Tak mám radost, že jsme dokázali všem, že i v tomhletom věku se to dá,“ dmul se zaslouženě pýchou Jiří Strach.

A podělil se s tím, jaký má vztah s Jiřinou Bohdalovou. „Já ji mám moc rád. Kolikrát jsem to už říkal, ale může být mojí třetí babičkou. K ní když člověk přijede, tak je tam vždycky navařeno nebo něco napečeno. Prostě okamžitě dostanu plnej stůl jídla. Já se tam skutečně cítím jako doma,“ řekl Strach.

Podíval se i na soucit, který v lidech vzbuzuje chudoba. A čelil otázce, proč je v českých pohádkách kladný hrdina většinou chudý. „Ona ta chudoba asi vždycky má tendenci v nás bohatých vzbuzovat soucit. Je to asi přirozené,“ zamyslel se režisér, na jehož kontě jsou i dvě veleúspěšné pohádky Anděl Páně. „Chudoba vlastně v nás ve všech vzbuzuje přirozený soucit. Jde to vidět i na mnoha charitativních akcích,“ poznamenal Strach a ukázal na zábavní pořad České televize StarDance. „Jeden díl byl zaměřený na Konto Paraple pro handicapované a vybralo se za jeden večer 50 milionů,“ zmínil s obdivem Jiří Strach.

„Proto s tím motivem často v pohádkách pracujeme. Já v Andělovi Páně taky mám chudou Dorotku. Chudá maminka, která nemá ani na uhlí, aby Dorotku zaopatřila. A proti ní stojí Bolek Polívka jako ten zlý kapitalista,“ řekl Strach.

A dodal, že na tom vlastně není nic divného. Doba byla taková. „Ono to vlastně i patřilo k té době ke konci 19. století, kde se Anděl Páně pocitově odehrává. Odehrávalo se to nejenom tady, ale všude na světě. Třeba dělníci v Londýně makali 16 až 18 hodin denně a někdo si za to kupoval šlechtické tituly,“ popsal realitu 19. století Strach.

Došlo i na stav české kinematografie. Jiří Strach zkonstatoval, že doby, kdy si tvůrci i producenti na filmech vydělávali, jsou dávno pryč. Za první republiky si mohli tvůrci stavět vily a žít na vysoké noze, protože filmy se promítaly v každé vesnici a vždycky byl nával. Teď? „Bez těch dotací, bez České televize, bez různých grantů a tak bychom vlastně nebyli schopní nic seriózního natočit. Byť se srdcem vpravo, tak tady jsem vlastně fanda České televize, bez ní by český film asi nebyl vůbec, nebo by existoval zbytkově jenom v nějakých letních hloupých komediích,“ řekl Strach. A poznamenal, že je nutné oddělit „velké Kafky a malé Kafky“. V těch malých jsou kontroverze kolem politiky a zaujatosti televize. V těch velkých se pak točí jedinečné české filmy.

A popsal „malé Kafky“. V informování o průběhu prezidentských voleb v USA viděl Strach velké zklamání u moderátorů i u pozvaných hostů z výhry Donalda Trumpa. „To pro mě není objektivní zpravodajství. Tam bych si dokázal představit nějaká vylepšení,“ poznamenal Strach.

Velmi se mu nelíbí současný stav zpravodajství nejen České televize. Má pocit, že u zpravodajských textů a proslovů je vmanipulováván do názorového postoje. A to se mu silně nelíbí. „Opravdu bych si přál číst zprávy, kde se jenom dozvím, co se stalo. A když si budu chtít přečíst ještě názory někoho jiného, tak proč ne. Ale pak bych si přál je mít v jasně označených rubrikách,“ míní Strach.

To, zda bude Strach ještě točit filmy zaštítěné Českou televizí, tím si není jistý. „Otázkou je, co se stane po volbách, jak budou rozdané karty,“ řekl s tím, že některé strany slibují, že buďto zruší koncesionářské poplatky, případně že Českou televizi „zbaví veřejnoprávnosti“.

Nyní režisér Strach točí v brněnském studiu České televize film s pracovním názvem Máma. O postižené matce, která měla zdravou dceru a v 80. letech bojují za to, aby mohly žít spolu a aby nebyly rozděleny.

Strach je spokojen s tím, že u nás skutečně „žije demokracie“. Demokracie, kdy jedna strana střídá druhou a perou se o přízeň voličů. „Povytáhnu obočí, když zrovna vyhraje strana, kterou zrovna ti dotyční nevolí, a tak v ten moment začnou na náměstí řvát, že je konec demokracie,“ pousmál se Strach.

Ale se svobodou slova to je trošku něco jiného. „Tam mám pocit, že ta korektnost, že nás pomalu začala zahánět do míst, kde toto se nesmí říct, toto se nesmí pojmenovat, protože pak jsi homofob, protože jsi… já nevím co, protože jsi zelenej, protože jsi barevnej a tak dále, tak tam mám pocit, že je něco velmi špatně,“ řekl Strach a popsal, jak se postavil za režiséra Jana Hřebejka.

„Dokonce onehdá jsem se vlastně zastal v takovém poměrně kontroverzním výroku Honzy Hřebejka, kdy tři dny po oslavě pana prezidenta Zemana napsal jakýsi výrok, že se to mělo celé vybombardovat,“ popisoval Strach s tím, že přece každý ví, že to byla nadsázka, protože nikdo z nás nemá doma v garáži zaparkovanou stíhačku. „Nakolik s tím výrokem já osobně třeba nesouzním, tak tady jsem se měl tendenci se Honzy Hřebejka zastat, protože napsat to může,“ řekl Strach.

„Jestli to někdo považuje za vkusné, jestli to někdo považuje za nadsázku, jestli to někdo považuje za to, že to má humor, to už je jedno. Ať si ten výrok pak jako žije svým vlastním životem, ať je hodnocen. Ale pronesen být může, to je přece o té svobodě slova,“ zhodnotil Jiří Strach sílu svobody slova v České republice.

A vrátil se k prožívání politiky ve společnosti. Vzpomenul, jakou atmosférou naplňovaly veřejnost v USA tamní prezidentské volby. Mluvilo se o totalitách a o prohře demokracie. Ale nic takového nenastalo a ani nastat nemůže. To samé vidí Strach v české politice. „Nemám pocit, že vítězství toho, či onoho by mělo znamenat ohrožení demokracie, nebo nástup nějaké nové totality. Fakt si to nemyslím. Ani na jedné, ani na druhé straně, která vyhraje, nebo prohraje. Mám pocit, že některá ta politická témata strašně prožíváme. A úplně nesmyslně. Vůči politice nám schází nadhled,“ zhodnotil Strach.

Připomněl dobu socialismu, kdy si lidé z režimu dokázali dělat dobrý den. To teď podle Stracha chybí. „Teď jsme v tom úplně ponoření. Všichni to řešíme, hádáme se kvůli tomu. Nenávidíme se kvůli tomu. Ale kvůli čemu? Kvůli politice? Jako fakt? Tohle už nechci,“ dodal.

Došlo i na téma tlačení transgenderové politiky do kultury. Podle Stracha se ale trend začíná obracet. „Já jsem fakt optimistou, já už i v Americe vidím, že nějaké agendy velkými firmami přestávají být podporovány, protože už to není sexy. Už to není módní téma. Oni samozřejmě začnou vymýšlet jiné nesmysly, ale mám pocit, že skutečně ten vrchol je za námi a že se život začíná fakt vracet,“ pravil optimisticky režisér Jiří Strach. 

Psali jsme:

Hrozí pokles soběstačnosti v mase? Vláda likviduje zemi a posílá lidi do chudoby, říká Jandejsek

Agent provokatér? Podivnost kolem vraha z Magdeburku

Drulák: Nápravu přinese změna režimu. Státu mají patřit klíčové sektory

Vysklená okna, zapálené vlajky. Veganská feministická kavárna v Praze terčem útoků