Dotazující Vlastimil Jaroš z Plzně je přesvědčen také o tom, že islám nemá v dnešní podobě v Evropě místo. „Jestliže jsou o 700 let zpátky, ať si žijí doma a Evropa by je měla vrátit zpět, ponechat jen ty integrované,“ připojil ke svému dotazu, zda je možné, aby se víra stala duševní chorobou.

Podle psychiatra Höschla je však mezi vírou a bludem zásadní rozdíl. „Rovnou odpovídám, že přijmout jakoukoliv víru v jakémkoliv století a s jakoukoliv barvou kůže samo o sobě v žádném případě psychiatrickou diagnózu nezakládá. Svůdnost takových nápadů má na svědomí zneužívání psychiatrie k prosazování ideologických či mocenských zájmů,“ upozornil, s tím, že to je stará vesta, středověkým mučením a rurálními kustodiálními zařízeními počínaje a nacismem či komunismem bohužel nekonče.

„Tyto myšlenkové pochody mají různé odstíny, včetně v současnosti často viditelného zlozvyku znesvářených politiků posílat se vzájemně na psychiatrii,“ připomněl psychiatr a dodal, že to, že někdo chápe svět jinak než já, ještě neznamená, že je nemocen. „Možná máte na mysli jinou věc: přejímá-li někdo ve své kultuře naprosto neobvyklé vzorce chování či prožívání, může to projevem choroby vskutku být,“ doplnil Höschl s tím, že v tom případě pak není meritem věci obsah jako takový (víra), ale právě ona nepatřičnost, někdy až absurdnost.

Něco takového se však podle psychologa už ani tak netýká velkých náboženství, jako spíše různých sekt. „Do této kategorie by mohly spadat některé případy evropských fanynek Islámského státu, jež často brzy splakaly nad výdělkem a dnes nevědí, kam se vrtnout,“ poznamenal.

Ani víra, ani bezbožnost prý samy o sobě nezakládají jakoukoliv diagnózu. To, co je v obou případech podezřelé, je vypadnutí z kulturního kontextu svého prostředí, jež může signalizovat duševní poruchu. „Tu je třeba ověřit ještě jinak, protože chorobnost se zpravidla objeví v několika rovinách, včetně rozvoje v čase,“ dodal Höschl, podle kterého se zlom v životní dráze psychotického pacienta se může týkat lecčehos, nejčastěji práce, zájmů nebo rodiny. Každý takový případ je tedy radno posuzovat individuálně.

Pokud si někdo nechá narůst dredy, potetuje se, omotá si hlavu šátkem, dá se na buddhismus, veganství nebo islám, může sice být někdy příznakem ne zcela všední změny v chování a prožívání, ale chorobné to prý samo o sobě není. Navíc to podle Höschla velice podléhá módě. Připomněl pnapříklad, že v šedesátých letech to byli hippies a sluníčkové děti, teď to zase mohou být reakce na technokratickou a konzumní civilizaci.

Původní zdroj ZDE

„Můžeme nad tím přemýšlet, ale neměli bychom to šmahem psychiatrizovat. Vždyť taková kampaň #MeToo může být nakonec společensky ještě nebezpečnější než pár ošátkovaných Brunhild od Dortmundu, co se daly na islám,“ uzavřel.