Gott v rozhovoru s Michalem Kubalem tvrdil, že se vždy držel svého repertoáru a nestál s protest songy na barikádách. Na druhé straně podle svých vlastních slov také nikdy nezpíval angažované písně, které sám nechtěl zpívat. Nedal se prý přinutit k něčemu, o co nestál. „Zpíval jsem to, co jsem cítil, hlavně upřímně. A snažil jsem se přemýšlet, se kterou písní kdy a kam přijít,“ prozradil.

Toto téma pak rozvinul v rozhovoru pro Radiožurnál. V rozhovoru se Jan Pokorný zeptal, jaký měl Karel Gott jako zpěvák a hvězda showbyznysu pocit z let sedmdesátých a osmdesátých: „Vy jste nad sebou cítil nějakou ideologickou deku, jako že je to tady takové divné, šedivé?“

„Já jsem měl to životní štěstí, že jsem se přehoupnul přes takovou zvláštní oponu, pod kterou někteří museli podléhat nebo poslouchat nebo... ani ne tak poslouchat jako uvědomovat si, co nesmí,“ pravil jubilant. „Když někdo uměl v tom chodit, tak nekřičel protest songy, když teď vím, že bych za to dostal zákaz a nesměl bych na jeviště. Takže můj protest by asi nebyl nic platnej a taky by nedopadl, nedozněl by, kdyby mě nepustili na jeviště, abych ten protest předvedl,“ vyjádřil se držitel mnoha Zlatých slavíků.

A dodal pár vět o těch, kdo emigrovali: „Takže jsem to pokládal za zbytečné, stát se protest zpěvákem a autorem, i když třeba někteří odešli, písničkáři, kteří měli v tom textu jakousi výpověď k situaci a protestujíc, i když básnicky, tak přeci jenom natvrdo. Tak ti samozřejmě museli počítat s tím, že budou mít potíže. Ale když odejdou do zahraničí, tak nám nejsou nic platní. Nezlobte se na mě, kdo jim fandí, tak to musí stejně pochopit. Že co je mi platné, když je v jiné zemi básník, to nejde, ten patří tady k té zemi a tímto jazykem a jeho poslání je tady, protože tady se narodil, tady žil a tady pociťoval ty situace, vnímá je a předává nějaký svůj pocit.“