Hostem pořadu Jak to vidí na Dvojce Českého rozhlasu byl psychiatr, profesor Cyril Höschl. Pořad moderovala Zita Senková. Tématem většiny pořadu bylo truchlení. „V mnoha komentářích se o posledním rozloučení s herečkou a disidentkou Vlastou Chramostovou i se zpěvákem Karlem Gottem psalo jako o sondě do duše společnosti. Co jste z toho, pane profesore, vyčetl vy? Nedávná úmrtí otevřela nejen otázky kolem třeba státního pohřbu, ale obecně otázku rozloučení se známými osobnostmi,“ zněla první otázka.

Celý pořad ZDE

„No, my kdybychom to vzali úplně od lesa, tak si můžeme položit otázku, jakou roli v životě člověka a v jeho duševním zdraví má truchlení a způsob zármutku po těch, kteří nám odešli. Obecně to je zajímavý fenomén a mimochodem truchlení je taky významně kulturně podmíněno, jinak si představujeme, že truchlí uzavřený seveřan a jinak pozůstalý na pravém balkánském pohřbu. To je velmi kulturně vázáno a podmíněno a tady z psychiatrického hlediska stojí za zmínku podotknout, že takový ten expresivní způsob vyjadřování žalu, to vybouření těch emocí je možná pro emoční zdraví člověka mnohem více prospěšné než potlačování svých emocí v tom smyslu, ‚buď statečný‘ a ‚muži nepláčou‘ a podobně, protože to se sice může podařit, ale potom takto potlačovaný zármutek může konvertovat v různé dlouhotrvající potíže, které jsou třeba i jiného charakteru,“ odpověděl profesor.

Další otázka byla ta, proč mnozí lidé pociťují stejný zármutek i u osob, co vůbec neznali. „No, a to je ten druhý zajímavý aspekt nebo úloha truchlení. To je identifikace s někým, kdo pro nás něco znamenal. My si můžeme představit, že identifikace je jednou z technik vyrovnávání se s těžkými životními situacemi. Představme si, že jsme někdo, o koho není žádný zájem, trpíme různými pocity nedostačivosti, podcenění, jsou na nás ve škole zlí, křivdí nám, ničeho nemůžeme dosáhnout a najednou přijdeme do kina a tam ten hlavní hrdina, nějaký Rambo nebo Segal, tam všechny pobije a dobro zvítězí; a proč nás to baví? Proč na to koukáme? Protože se s tím ztotožňujeme a spolu s ním, v tom ztotožnění s tím hlavním hrdinou, si to s těmi všemi padouchy vyřídíme a jdeme z toho kina s úlevným pocitem, je to balzám na vlastní duši, protože se nám otevře nějaká naděje, že svět není takový, jaký se nám neustále dává najevo a tak dále. Čili ta identifikace nám pomáhá. Teď si představme, že takový idol, který nám celoživotně pomáhal, můžeme si to na příkladu Karla Gotta předvést, tak najednou zemře. Nám odchází podpora, která nám dlouho sloužila, našemu duševnímu zdraví a my spolu s ostatními prožíváme tu ztrátu tak, jako by to byla blízká osoba,“ vysvětlil dlouze psychiatr.