„Jsem přesvědčen o tom, že proti vražednému uskupení, jako je Islámský stát, se musí opravdu bojovat,“ napsal bývalý ministr zahraničí a dodal, že jinak než vojensky se situace nevyřeší, je však třeba spolupracovat a poskytnout irácké armádě a kurdským oddílům naši plnou podporu.

„Neznamená to ale, že bych si začal plést vrahy a jejich oběti. Například konflikt v Sýrii bohužel nemá pouze dvě strany, tam proti sobě bojuje několik skupin a vraždí všichni,“ podotkl Schwarzenberg. „Ať jsou to různé extremistické skupiny povstalců, nebo vládní vojsko a policie. Všichni prolévají tolik krve, že každý, kdo může, z této země uprchne,“ dodal.

Pobídky k tomu, aby se uprchlíci chopili zbraní a šli si vybojovat válku o svou zemi, podle něj nejsou namístě, jelikož není jasné za koho, s kým a proti komu by měli bojovat.

Občanská válka v Iráku a Sýrii spolu se vzestupem Tálibánu v Afghánistánu je pak podle Schwarzenberga důvodem, proč do Evropy míří stále více lidí. „Nám nyní pouze zbývá obětem, nikoliv pachatelům, pomáhat,“ dodal.

„Samozřejmě jsou mezi migranty různí lidé. Kdybych vybral sedm set tisíc občanů jakékoliv evropské země, ať už Francouzů, Němců, Rakušanů či Čechů, bylo by mezi nimi jistě několik vrahů, dost podvodníků a zlodějů a mnoho chlípníků, ale na druhé straně snad i někteří lidé svaté povahy, poctiví, starostliví otcové rodin atd. Prostě je to průměr obyvatelstva,“ připomněl někdejší kandidát na prezidenta.

A my máme povinnost těmto lidem pomoci a nejen tak, že jim poskytneme stravu a přístřeší, ale i tím, že je rychle naučíme jazyk a zapojíme do společnosti. Jak děti na školy, tak dospělé do pracovního procesu, a vysvětlit jim, jaké vlastně vyznáváme v Evropě hodnoty. „Ano, nepopírám, že jsem přesvědčen, že lidem v nouzi musíme pomáhat,“ dodal s tím, že je nutné tak činit „s rozvahou“ a nepodporovat vznik uzavřených komunit.

Následně vyjádřil důvěru ve schopnosti českého národa postavit se této výzvě čelem a migrační krizi zvládnout. „Samozřejmě bude-li to nutné, přijmu uprchlíky i u sebe. Této povinnosti se nevyhýbám. Když přijdou, jsem si vědom toho, že lidem v ohrožení máme pomoci. Je velice smutné, když v odpovědích čtu o hordách či zvířatech,“ posteskl si Schwarzenberg a dodal, že ze svých cest ví, že ti lidé, kteří jdou do Evropy, se od nás neliší zdaleka tak, jak si někteří myslí.

Celý Schwarzenbergův příspěvek na Facebooku:

Zdá se, že většina zde diskutujících nečetla, co jsem již dříve napsal. Zdá se mi tudíž nutné ještě jednou objasnit některá moje stanoviska. 
Jsem přesvědčen o tom, že proti vražednému uskupení, jako je Islámský stát, se musí opravdu bojovat. Ne slovy, ale zbraněmi a důsledně. Je jisté, že pouze letecké útoky problém nevyřeší, a doufám, že ti, kteří mají obtížnější úkoly na zemi, kurdské oddíly a irácká armáda, budou tak podporováni našimi zeměmi, aby měli šanci opravdu zvítězit. 
Neznamená to ale, že bych si začal plést vrahy a jejich oběti. Například konflikt v Sýrii bohužel nemá pouze dvě strany, tam proti sobě bojuje několik skupin a vraždí všichni. Ať jsou to různé extremistické skupiny povstalců, nebo vládní vojsko a policie. Všichni prolévají tolik krve, že každý, kdo může, z této země uprchne. Ono se to hezky vyzývá z pohodlí křesla k boji, když nemají zbraně a ani armádu, která by byla schopná těmto silám vzdorovat a ke které by se mohli přidat. 
Krutost všeobecné občanské války jak v Sýrii, tak v Iráku má za výsledek, že se na cestu vypravilo velké množství lidí. K tomu přicházejí ještě uprchlíci z Afghánistánu ohrožení návratem Tálibánu. Nám nyní pouze zbývá obětem, nikoliv pachatelům, pomáhat. Samozřejmě, mezi migranty jsou různí lidé. Kdybych vybral sedm set tisíc občanů jakékoliv evropské země, ať už Francouzů, Němců, Rakušanů či Čechů, bylo by mezi nimi jistě několik vrahů, dost podvodníků a zlodějů a mnoho chlípníků, ale na druhé straně snad i někteří lidé svaté povahy, poctivci, starostliví otcové rodin atd. Prostě je to průměr obyvatelstva. Tudíž nemůžeme očekávat, že uprchlíci jsou zástup andělů. Jsou to lidé jako my, se stejnými slabostmi i ctnostmi.
To ovšem nezmenšuje naši povinnost jim pomoci. Pochopitelně to neznamená jenom dát jim stany jako přístřeší a snad dostatek jídla a pití, nýbrž ihned začít pracovat na jejich integraci, neboť se obávám, že válečné střety na Blízkém východě budou ještě delší dobu trvat, takže v dohledné době nenastane čas na návrat těchto lidí do vlasti. Znamená to výchovu. Nejenom dětí, které se musí od předškolního věku učit česky, aby mohly chodit do našich škol, nýbrž také dospělých. Musejí si uvědomit, jaké hodnoty jsou pro nás určující, a musejí vědět, s jakým chováním či názory tady tvrdě narazí. A samozřejmě i u nich je nutná výuka jazyků, aby mohli co nejdříve začít pracovat. Máme u nás spoustu oborů, ve kterých hledají pracovní síly, a většina uprchlíků, jak vím z minulosti své vlastní rodiny, práci přijme a bude pracovat, aby si něco vydělala, protože musí začínat od nuly. 
Ano, nepopírám, že jsem přesvědčen, že lidem v nouzi musíme pomáhat. Ale s rozvahou, aby ta pomoc byla účinná a aby ani zde, ale ani u nich nenastaly problémy, jichž jsme nyní svědky. Musíme od začátku pracovat a těmto problémům předcházet. Je nutné, aby nově příchozí byli rovnoměrně rozptýleni po celé zemi, podobně, jak se to daří v Rakousku. Neboť jakmile se vytvoří uzavřená komunita či ghetto, tak spirála jde vždy dolů. To známe z předměstí Paříže, z černošských čtvrtí ve Spojených státech a dalších lokalit. 
Je pravda, že máme před sebou velké úkoly. Ale jsem přesvědčen, že je zmůžeme. Když to lze zvládnout jinde, bylo by smutné, kdybychom to nezvládli taky.
Samozřejmě bude-li to nutné, přijmu uprchlíky i u sebe. Této povinnosti se nevyhýbám. Když přijdou, tak jsem si vědom toho, že lidem v ohrožení máme pomoci. Je velice smutné, když v odpovědích čtu o hordách či zvířatech. Po Středním východě jsem dosti cestoval a vím, že nejsou tak odlišní, jsou to lidé jako my.